Biologie

E-learning jako vzdělávací nástroj školy 3. tisíciletí

  • Full Screen
  • Wide Screen
  • Narrow Screen
  • Increase font size
  • Default font size
  • Decrease font size

Jehličnany

Email Tisk PDF

Oddělení: Jehličnany (Pinophyta)

Představují mikrofylní vývojovou větev - lístky jsou drobné, celistvé, celokrajné (s jedinou střední žilkou) = jehlice - nahosemenných rostlin. Tyčinky (mikrosporofyly) plodolisty (makrosporofyly) tvoří oddělené šištice. Některé druhy jsou dvoudomé.

Jehličnany zahrnují několik tříd, z nichž dvě nejvýznamnější jsou:

  1. Kordiaty (Cordaitopsida) 
  2. Jehličnaté rostliny (Pinopsida)

Třída: Kordaity (Cordaitopsida)

Kordiaty jsou vymřelé prvohorní stromy s velkými pentlicovitými listy (perm)- tvořili součást karbonských močálů. Své jméno "obrddžely" podle českého paleontologa (paleobatanik) A. J. Cordy (1809 - 1849).

Třída: Jehličnaté rostliny (Pinopsida)

Jsou to větrosprašné - aerochorie - dřeviny s jehlicovitými nebo šupinovitými listy, nejčastěji jednodomé, zřídka dvoudomé.

Rozmnožování jehličnanů

Vajíčka nahosemenných rostlin jsou na povrchu plodolistů (makrosporofylů) = nahá, nejsou krytá vaječnými obaly (pyl se dostává přímo na vajíčko), meiotickým dělením v nich vznikají 4 haploidní makrospory, z nich 3 manší zanikají a čtvrtá se mění na zárodečný vak, ve kterém se vytvoří tři až šest zárodečníků, obsahujících po jedné vaječné buňce.

Zástupci jehličnatých rostlin

  • Řád: Borovicotvaré (Pinales) - zahrnuje zejména významné rody jedle, smrk, douglaska, tsuga, modřín, borovice a cedr.
  • Jedle (Abies sp.) - tvoří šitštice přímé a rozpadavé, chybí brachylbasty, jehlice jsou přisedlé, ploché, světle zelené, na větvích vyrůstají jednotlivě, uspořádané ve dvou řadách - na rubní straně mají dva bílé proužky.

K nejvýznamnějším druhům jedle patří:

  1. Jedle bělokorá (Abies alba) - kůra i borka je hladká, světle šedá, šištice mají velikost kolem 20 cm; vyskytuje se nejčastěji v bučinových porostech a podmáčených smrčinách (v poslední době v ČR značný úbytek, přednost se dalo smrkovým porostům). 
  2. Jedle sibiřská (Abies sibirice) - šištice má velké "jen" 8 cm, jehlice krátké (asi 1 mm široké), na rubu mají výrazné bílé pruhy; přirozenou lokalitou tohoto stromu je tajga na Sibiři. 
  3. Jedle ojíněná (stejnobarvá) - (Abies concolor) - má dlouhé jehlice, srpovitě zahnuté, oboustranně ojíněné; pochází ze Severní Ameriky (u nás je ceněná pro svou vysokou dekorativnost).

jedlejedle_jehlice

Obrázek č. 1 Jedle bělokorá (Abies alba). (Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Abies_alba_Slovakia.jpg).
Obrázek č. 2 Jehlice jedle bělokoré. (Zdroj: http://www.floracr.unas.cz/floraCR/jedle.htm).

jedle_ojnenajedle_ojinena_jehlice

Obrázek č. 3 Jedle ojíněná (Abies concolor). (Zdroj: http://www.prostor-ad.cz/pruvodce/psever/klecany/fara.htm).
Obrázek č. 4 Jehlice jedle ojíněné. (Zdroj:http://botany.cz/cs/abies-concolor/).
  • Smrk (Picea sp.) - má převislé, nerozpadavé šištice; jehlice skoro přisedlé, na rubní straně mají 1 bílý pruh.

K nejvýznamnějším druhům smrku patří:

  • Smrk ztepilý (Picea abies) - jediný druh smrku původně rostoucí v ČR; jehlice má čtyřhranné, na větvích vyrůstají vždy jednotlivě, šištice až 16 cm dlouhé; u nás je hojně vysazován již od 18. - 19. století na místech vykácených bučin; smrkové dřevo je značně měkké, dobře opracovatelné; tento druh tvoří typické smrčinové porosty a je naším nejrozšířenějším jehličnanem. 
  • Smrk sibiřský (Picea sbirica) - jeho určovacím znakem jsou vejčité, až 8 cm dlouhé šištice, jinak je podobný smrku ztepilému.

Poznámka autora: Nejen u nás je tento druh velmi často napadán kůrovcem, což má většinou za následek zničení celých lesních porostů. Jeho přirozeným stanovištěm je oblast za Uralem až na Sibiř.

smrkpiceaherb

Obrázek č. 5 Smrk ztepilý (Picea abies). (Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Picea_abies.JPG).
Obrázek č. 6 Detail větvičky smrku ztepilého. (Zdroj:http://botany.cz/cs/picea-abies/).
  • Smrk pichlavý (Picea pungens) jeho výška může být až 35 m, šišky visí dolů (asi 10 cm dlouhé), jehlice jsou tuhé, srpovitě zahnuté, ostře pichlavé. Pochází se Severní Ameriky, ze Skalnatých hor, kde roste ve výškách až 3000 m. n. m.. U nás se pěstuje od roku 1850. Je odolný proti emisím. V parcích a zahradách se pěstuje jeho odrůda - smrk stříbnrý.

Poznámka autora: Do podoby vánočního stromu roste asi 10 až 11 let, je velmi dekorativní pro své zbarvení jehlic a pro větší hustotu jehlic na větvích oproti smrku ztepilému.

  • Smrk srbský (Picea omorica) - vysoký štíhlý strom z užší jehlancovitou korunou, postavení větví je skoro svislé. Pochází ze západní Evropy - je endemickým druhem v západním Srbsku a východní Bosně, je jedním z nejotužilejších smrků (jeden z mála smrků, který přežije trvala znečištěné ovzduší).

srmk_pichlavysmrk_srbsky

Obrázek č. 7 smrk pichlavý (Picea pungens). (Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Picea_pungens_Montgomery.jpg), obrázek č. 8 smrk srbský (Picea omorica). (Zdroj:http://en.wikipedia.org/wiki/File:Picea_omorika2.jpg)

  • Douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii) - její jehlice jsou krátké, řapíkaté, na rubní straně mají dva dlouhé bílé pruhy, spíše vysoký strom, který má šištice převislé vejčitého tvaru. Přirozeným stanovištěm tohoto druhu je Severní Amerika (Pacifická oblast).
  • Tsuga kanadská (Tsuga canadensis) - statný strom, má jehlice spíše kratší, zřetelně řapíkaté, šištice malé, vejčité, nerozpadavé.
  • Modřín opadavý (Larix decidua) - každororčně shazuje jehlice. Šišky má drobné, nerozpadavé, dozrávají prvním rokem. Má výrazné brachyblasty. Jehlice vyrůstají ve svazečcích, jsou krátké a měkké (asi 3 cm). Modřínové dřevo je značně tvrdé, odolné proti různým vlivům a na řezu načervenalé. Od 18. století je u nás tento druh běžně pěstován, přirozeně se vyskytuje v nejvyšších polohách, u nás vzácně v Jeseníkách, hlavně v Karpatech.
  • Cedr libanonský (Cedrus libani) - mohutný strom s rozložitou korunou, šištice má vzpřímené, zrají až třetím rokem a rozpadají se až po opadnutí na zem. Tento druh se vyskytuje v oblastech od pohoří Taurus po Libanon (jeho porosty však znašně ubývají). Méně se u nás pěstuje cedr atlaský (Cedrus Atlantis), jehož přirozeným stanovištěm jsou vysoká pohoří Alžirska a Maroka.

modrinmodn

Obrázek č. 9 Modřín pichlavý (Larix decidua). (Zdroj:http://zahrady.garten.cz/a/cz/2694-larix-decidua-modrin-evropsky/). 
Oobrázek č. 10 Brachyblasty modřínu opadavého. (Zdroj: http://www.eprojekty.cz/weby/demo/envi05/modrin-opadavy.aspx).
  • Borovice (Pinus sp.) 

K nejznámějším druhům borovic patří:

  1. Borovice černá (Pinus nigra) - má až 15 cm dlouhé jehlice, tuhé, temně zelené, vždy 2 ve svazku; pochází z jižní Evropy.
  2. Borovice vejmutovka (Pinus strobus) - typickým znakem jsou dlouhé a tenké jehlice vyrůstající vždy po pěti ve svazečku; šištice jsou dlouhé, úzké, prykyřičnaté. 
  3. Borovice limba (Pinus cembra) - nevysoký strom (někdy může mít až jehlancovitou korunu, sahající k zemi), jehlice vyrůstají po pěti ve svazečcíh; vyskytuje se na Slovensku v Tatrách v pásmu kleče. 
  4. Borovice horská (Pinus mugo) - typická kosodřevina; strom poléhavého keřového charakteru, jehlice vyrůstají po dvou ve svazečcích.

borovice_vejmutovkaborovice_vejmutovka_sistice

Obrázek č. 11 Borovice vejmutovka (Pinus strobus). (Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Pinus_strobus_trees.jpg).
Obrázek č. 12 Šištice borovice vejmutovky. (Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Pinus_strobus_Cone.jpg).

borovice_cernaborovice_limba

Obrázek č. 13 Borovice černá (Pinus nigra). (Zdroj:http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Pinus_nigra_JPG2A.jpg).
Obrázek č. 14 Borovice limba (Pinus cembra). (Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Pinus_cembra01.jpg).

Řád: Cypřišotvaré (Cupressales)

Tento řád zahrnuje obrovské stromy až malé kře - různá velikost. Typickým znakem těchto rostlin jsou ploché jehlicovité až šupinovité listy; šišky jsou menší kožovité.

Zástupci cypřišotvarých

  • Čeleď: Tisovcovité 
  • Sekvojovec obrovský (Sequoidadendron giganteum) - mohutný, stálezelený strom, říká se mu "mamutí strom"; průměr kmenu je více než 8 m a stáří přes 3000 let. 
  • Sekvoje vždyzelená (Sequoia sempervirens) - strom vysoký až 100 m.

Poznámka autora: Sekvojovec i sekvoje pochází z oblasti Kalifornie; v Evropě se pěstují vzácně.

  • tisovec dvouřadý (Taxodium distichum) - opadavý strom, má typické dýchací kořeny vyčnívající nad zem; ve východní části Severní Ameriky tvoří bažinaté lesy (vzácně se pěstuje v Evropě)

Poznámka autora: Sekvojovec, sekvoje a tisovec patří do čeledi tisovcovité (Taxodiaceae). Patří zde také metasekvoje čínská (Metasequoia glyptostroboides) patřící k fosilním zástupcům.

sekvojovectisovec

Obrázek č. 15 Sekvojovec obrovský (Sequoidadendron giganteum). (Zdroj:http://en.wikipedia.org/wiki/File:Grizzly_Giant_Mariposa_Grove.jpg).
Obrázek č. 16 Tisovec dvouřadý (Taxodium distichum). (Zdroj:http://en.wikipedia.org/wiki/File:Taxodium_distichum_NRCSMS01010.jpg).
  • Čeleď: Cypřišovité

Zahrnuje rody cypřiš, zerav a jalovec. Tyto rostliny jsou stromy nebo keře s jehlicovitými nebo šupinovitými listy a malými šiškami.

  1. Cypřiš obecný (Cupressus sempervirens) - je typickým štíhlým stromem s kulovitými dřevnatými šiškami rostoucí ve Středozemí.
  2. Zerav západní (Thuje occidentalis) - je typická severoamerická dřevina s malými šiškami a šupinovitými listy; pěstuje se u nás v několika odrůdách, zejména v parcích a alejích. 
  3. Jalovec obecný (Juniperus communis) - nízký dvoudomý strom nebo keř; má pichlavé jehlice a dužnaté tmavě modré šišky připomínající bobule; obvykle roste na pastivnách a okrajích lesů. 
  4. Jalovec chvojka klášterská (Juniperus sabina) - z toxikologického hlediska jedna z nejnebezpečnějších rostlin u nás; pěstuje se v zahradách a parcích jako okrasná dřevina.

zeravzerav_1

Obrázek č. 17 Zerav západní (Thuja occidentalis). (Zdroj:http://zahrada.unas.cz/search.php?id=2&primo=T&lengua=0).
Obrázek č. 18 Detail větvičky zeravu západního. (Zdroj: http://arboretum.gymcheb.cz/index_soubory/page0006.htm).

cyprisjalovec

Obrázek č. 19 Cypřiš obecný (Cupressus sempervirens). (Zdroj: http://www.yuccaland.cz/web/ostatni/cupressus_sempervirens/cupressus_sem.htm).
Obrázek č. 20 Jalovec chvojka klášterská (Juniperus sabina). (Zdroj: http://www.mujdum.cz/rubriky/zahrada/nebezpecne-jehlici_184_fotogalerie.html).

Řád: Tisotvaré (Taxales)

Tento řád je reprezentován u nás rostoucím zástupcem - tis červený (Taxus bacata). Je to dvoudomý strom nebo kdř bez pryskyřičných kanálků ve dřevě a v listech. Má dvouřadé čárkovté jehlice a semena obalená červeným obalem (mníškem) - epimatium, který je na rozdíl od ostatních části rostliny nejedovatý. Rostlina obsahuje alkaloid taxin. V původní formě je u nás již vzácný, velmi často se však pěstuje. Jalovec může dosahovat pozoruhodného stáří, až několik tisíc let.

Poznámka autora: Taxin je toxický alkalodi (dříve se používal k potratům), smrtelnou dávkou je odvar z 50 g tisového jehličí. Tento alkaloid blokuje dýchání a srdeční činnost - otrava se projevuje trávicími obtížemi, závratěmi, krví v moči, křečemi, poklesem krevního tlaku a poté vznikem kómatu.

tis_erventis

Obrázek č. 21 Tis červený (Taxus bacata). (Zdroj: http://mikrosvet.mimoni.cz/organismy/tis-cerveny).
Obrázek č. 22 Větvička se zralými i nezralými mníšky tisu červeného. (Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/File:TXbaccata.jpg).

Opakovací otázky:

  1. Jaké jsou typické určovací znaky borovice – lesní, černé a vejmutovky?
  2. Ve kterých oblastech rostou recentní zástupci cykasů?
  3. Charakterizujte Jinan dvoulaločný, zařaďte do systému rostlin.
  4. Na co jsou vhodné přípravky z produktu Ginkgo biloba?
  5. Jak se jmenuje skupina jehličnanů dnes fosilních, které dosáhly svého rozmachu v karbonských močálech?
  6. Popište rozmnožování jehličnanů.
  7. V čem může být nebezpečný pro člověka tis červený?
  8. Vyjmenujte alespoň 3 zástupce čeledi cypřišovitých.
  9. Do které čeledi jehličnatých rostlin patří sekvoje vždyzelená?
  10. Proč je výhodné ve stavebnictví použití modřínového dřeva?