Biologie

E-learning jako vzdělávací nástroj školy 3. tisíciletí

  • Full Screen
  • Wide Screen
  • Narrow Screen
  • Increase font size
  • Default font size
  • Decrease font size

Plazi

Email Tisk PDF

TŘÍDA: PLAZI (Reptilia)

Plazi jsou obratlovci, kteří jsou zcela přizpsůobeni životu na souši. Ani jejich zárodky již nepotřebují pro svůj vývoj vodu. Mají proměnlivou, vnitřně neregulovanou, tělesnou teplotu, patří tedy mezi studenokrevné (poikilotermní) živočichy. Plazi nemohou produkovat teplo vlastním organismem a při udržování své teploty v kritických hranicích jsou závislí na vnějších faktorech. Při teplotách (u většiny druhů pod 30 až 40 °C) zpomalují svou aktivitu a případně se snaží zvýšit svou aktivitu například sluněním. Při velmi nízkých teplotách je činnost jejich tělesných funkcí velmi silně snížena, i když obvykle k tomu dochází jen v případech, kdyje plaz v úkrytu, v noře nebo pod balvanem. Plazi žijící v mírném klimatickém pásmu přežívají zimní období v úkrytu v nehybném stavu hibernace. Z hlediska fylogenetického vývoje dali tito živočichové vznik jak ptákům, tak savcům. Nauka studující plaze se jmenuje herpetologie.

Charakteristika a orgánové soustavy plazů

Velikost těla - plazi dosahují velikosti od několika centimetrů (ještěrky) až po délku několika metrů (krokodýli, hadi). Pozn. autora: Vymřelí dinosuaři dosahovali délky až 30 metrů a hmotnosti kolem 30 tun (Diplodocus ad.)

Tvar těla může být:
  1. Ještěrkovitý - mají protáhlé tělo, čtyři pětiprsté končetiny a dlouhý ocas; do této skupiny plazů patří ještěrky, haterie, chameleoni a krokodýlové; tento tvar je základní pro třídu plazů. Krokodýlové mají přední končetiny pětiprsté, prsty jsou volné. Zadní končetiny mají pouze čtyři prsty srostlé plovací blánou.
  2. Hadovitý - dlouhé tělo, nejsou vyvinuté končetiny; do této skupiny zpravidla patří hadi a beznohé ještěrky.
  3. Želvovitý - mají tělo dorsoventrálně zploštělé, spíše kratší a širší, uzavřené mezi mezi vyklenutým hřbetním a plochým břišním štítem; tento tvar je typický pro želvy.
Povrch těla - vzhledem k adaptaci plazů k suchozemskému způsobu života je jejich kůže suchá s vyvinutými silnými rohovitými útvary - šupiny (haterie, ještěři, hadi), krunýře (želvy) nebo štítky (krokodýlové). Rohovité útvary mohou být podpírany kožní kostrou. Zrohovatělou kůži mohuo plazi svlékat po částech (ještěrka obecná) nebo v celku (hadi).

Kostra - vnitřní kostra je zcela zkostnatělá (osifikována). Tvoří ji:
  • Osová kostra - tvoří ji lebka a páteř; lebka má podobnou stavbu jako u obojživelníků, je pohyblivě spojená s páteří, na kterou nasedá jediným týlním otvorem, očnice jsou blízko u sebe; typickým znakem je rovněž vznik tvrdého patra z výběžků horních čelistí a patrových kostí; páteř tvoří 30 až 700 obratlů, poprvé se u plazů objevuje krční oddíl páteře, který má 8 obratlů - první dva jsou nosič (atlas) a čepovec (axis); součástí osové kostry je různý počet párových žeber a hrudní kost.
  • Kostra končetin - skládá se jako u obojživelníků z pletence a kostry volných končetin.

kostra_hada

Obrázek č. 1 Kostra hada

Svalová soustava - tvoří ji dva druhy svaloviny: příčně pruhovaná, která se upíná na vnitřní kostru a hladká, jež je základem pro vnitřní orgány.

Trávicí soustava - začíná ústním otvorem, v ústech jsou vyvinuté zuby a jazyk; želvy nemají zuby, v zobákovitých čelistech mají tzv. rohovité lišty. Slinné žlázy v ústech se u mnoha druhů přeměňují v jedové žlázy, které mohou ústit do jedových zubů (asi u 1/5 hadích druhů). Každý jed je druhově specifický pro určitého jedovatého hada, má odlišné biochemické složení a působení v těle napadeného organismu. Zmijovití a chřestýšovití hadi mají jedové zuby při zavřené tlamě sklopeny nazad, při otevřené tlamě se však vztyčí.

Trávicí trubice pokračuje hltanem, jícnem do svalnatého žaludku, obr. 4. V přední části tenkého střeva vyúsťují dvě velké trávicí žlázy - játra a slinivka břišní. Následují krátké oddíly tenkého a tlustého střeva, obr. 4, na jejichž rozhraní leží slepé střevo. Poslední oddíl tlustého střeva - konečník, vyúsťuje do kloaky, obr. 1 a obr. 4.  Plazi jsou vesměs masožraví živočichové, pouze některé želvy jsou býložravé.

anatomie_hada

Obrázek č. 2 Anatomie hada. Legenda k obrázku: 1 - jícen, 2 - průdušnice, 3 - tracheální plíce, 4 - rudimentární levá plíce, 5 - pravá plíce, 6 - srdce, 7 - játra, 8 - žaludek, 9 - vzdušné vaky, 10 - žlučník, 11 - slinivka břišní, 12 - slezina, 13 - střeva, 14 - varlata, 15 - ledviny. Zdroj: http://no.wikipedia.org.

Cévní soustava - je uzavřená. Srdce je rozděleno na dvě předsíně a jednu komoru s neúplnou přepážkou (haterie, želvy, šupinatí). Při stahu (systole) komory se otvor (foramen Panizzae) uzavírá, čímž je umožněno, aby tepna vycházející z pravé části komory byla sycena pouze žilní (venózní) krví, tepna vycházející z levé části komory pak krví tepennou (arteriózní).Ze střední části komory odvádí aorta do těla krev smíšenou. 

Krokodýlové však mají v komoře přepážku již plně vyvinutou, jejich srdce je tedy čtyřdílné - má dvě předsíně a dvě komory, jako je tomu u ptáků a savců. Z levé komory srdeční vystupuje aorta pravým a levým aortálním obloukem, rozvádí okysličenou krev postupně do celého těla. Z pravé komory srdeční vystupuje plicní tepna, která vede odkysličenou krev do plic. 
Na vývojovém stupni plazů je v rámci živočišné říše poprvé vytvořen vrátnicový (tj. jaterní) krevní oběh.

srdce_plazu
Obrázek č. 3 Schematická stavba srdce ješterů, hadů, krokodýlů a želv. (Ve směru červených šipek rozvod okysličené krve, ve směru modrých šipek rozvod odkysličené krve). Zdroj: http://corporate.britannica.com.

Dýchací soustava  - vlastním dýchacím orgánem plazů jsou párové plíce, obr. 4. Výjímku tvoří hadi, kteří mají vyvinutou pouze pravou plíci, která je výrazně protažená a slouží jako zásobárna vzduchu při polykání kořisti. Vnitřní stavba plic je dokonalejší než u obojživelníků.

Haterie a šupinatí - ještěři a hadi, nemají vyvinuté přidatné dýchací orgány. Zrohovatělá kůže plazů navíc neumožňuje doplňkové kožní dýchání tak, jako je tomu u obojživelníků. 
Korokodýlové a želvy mají dýchací soustavu dokonaleji vyvinutou, tito živočichové mohou mít přidatné dýchací orgány. Želvy mají zpravidla velké plíce s houbovitou strukturou. Protože nemají žebra srostlá s krunýřem, dýchání jim napomáhají pohyby hlavy a končetin. U vodních želv je též významné dýchání sliznicí úst, případně i dýchání konečníkem.

Vylučovací soustava - mají vyvinuté pravé ledviny (metanefridie), uložené v pánevní krajině, obr. 4. Z ledvin vychází močovody, ústící do močového měchýře, který vyúsťuje do kloaky, obr. 1 a obr. 4.

Nervová soustava - na stavbě nervové soustavy se podílí centrální nervový systém (CNS), tvořený mozkem a míchou. Mozek tvoří jako u obojživelníků pět oddílů - prodloužená mícha, mozeček, střední mozek, mezimozek a koncový mozek. Oproti obojživelníkům jsou u plazů dokonaleji vyvinuté mozeček a polokoule koncového mozku. Koncový mozek přebírá funkci hlavního ústředí, poprvé se na vývojové úrovni plazů objevuje šedá kůra mozková (neopálium). Z mozku vystupuje 12 párů mozkových nervů.

Smyslové orgány - jsou dokonaleji vyvinuté než u obojživelníků, dominantní postavení mají mezi smysly zrak a čich. Chuť pro plazy není důležitá. 
U šupinatých plazů - většina ještěrek a hadi, je dobře vyvinutý Jacobsonův orgán, ležící v tlamě. Slouží k zaznamenávání chemických podnětů (pachové stopy) z okolního prostředí, ty jsou do něho přenesené špičkou jazyka.
Ve sluchorovnovážném ústrojí se zdokonaluje sluchová část, je již vytvořené střední ucho s jedinou kůstkou columellou (kromě hadů) a někdy též velmi krátký zevní zvukovod. Sluch plazů je spíše slabší.
Oko je chráněno pohyblivými víčky a mžurkou. Oči hadů a gekonů mají víčka srostlá a průhledná - tzv. "hadí oko". Hadi vidí špatně, některé hrabavé druhy ještěrů nemají oči vůbec nebo je mají zakrnělé. 
Hadi mají na hlavě, v obličejové části, termoreceptory, které využvají při lovu teplokrevných živočichů ve tmě. pomocí termoreceptorů mohou registgrovat nepatrné tepelné změny.

Endokrinní žlázy - všichni plazi již mají vyvinuté žlázy s vnitřním vyměšováním, tzv. endokrinní žlázy. Patří k nim hypofýza, štítná žláza, příštitná tělíska, nadledviny a pohlavní orgány. Endokrinní žlázy produkují hormony.

Pohlavní soustavy a rozmnožování

Plazi jsou odděleného pohlaví, jejich pohlavní orgány (gonády) jsou párové. Jejich oplození je vnitřní. Samci mají vyvinutý kopulační orgán (mimo haterie), u želv napomáhá kopulaci upravená kloaka. Plazi jsou převážně vejcorodí (ovoparie) - ještěrka obecná, haterie, želvy, krokodýlové a většina šupinatých plazů. Vyskytuje se u nich také vejcoživorodost (ovoviviparie) - ještěrka živorodá, slepýš křehký, užovka hladká. Vejcoživorodost umožňuje rozšíření některých plazů do chladnějších oblastí na severu, případně do vyšších nadmořských výšek. Poměrně vzácná je živorodost (viviparie) u některých hadů (hroznýši, anakondy, některé užovky a zmije ad.) a ještěrů.
U vejcorodých druhů jsou vajíčka velká, bohatá na žloutek (polycetální). Vajíčka chrání vaječné obaly tvořené bílkem, papírovou blánou a nevápenatou skořápkou. Zárodky jsou kryté plodovými obaly - amnion, seróza a alantois. Mláďata hadů a ještěrů mají vyvinutý tzv. vaječný zub, který jim umožní opustit skořápku. U krokodýlů hlídají samci i samice nakladená vejce a pomáhají mláďatům dostat se ven z hnízd, když slyší jejich volání. Mláďata mají rohovitý hrbol, který jim umožní opustit skořápku. Samice pak zůstávají s mláďaty několik měsíců, aby je ochraňovaly před predátory (u aligátorů zůstávají samice s mláďaty déle než rok).

Páření plazů v oblastech se střídavým podnebím je soustředěno do časného jara. Vývoj vajec je obyvkle poměrně dlouhý, může trvat, v závislosti na vnějších podmínkách, až 2 měsíce. Želví vejce se vyvíjejí déle než rok a vejce haterií dokonce 13 až 15 měsíců. Jedinci dospívají zpravidla ve 4 až 5 letech, želvy a krokodýli v 10 letech. Většina plazů dosahuje poměrně vysokého stáří, u slepýše je prokázán věk 33 let. (Pozn. autora: Želva řecká se dožívá věku 54 let, galapážské želvy sloní věku 150 až 200 let). 

Základy ekologie plazů

Plazi se nevyskytují v oblastech s velmi nízkými teplotami (Antarktida, polární oblasti severní polokoule). Velmi dobře však snášejí vysoké teploty v oblastech s nízkou vzdušnou vlhkostí. Druhově a počtem jedinců jsou mimořádně hojní zejména v pouštích a polopouštích. Vodní zástupci dobře snášejí mořské i sladkovodní prostředí.

Význam plazů

Někteří plazi poskytují kůži (krokodýlové), želvovinu, vejce a maso (karety). V potravním řetězci jsou plazi významnými predátory škodlivých hlodavců. Někteří plazi mohou být nebezpeční uštknutím (jedovatí hadi), ve skutečnosti však před člověkem přednostně unikají. jejich nebezpečí tak bývá často zbytečně přeceňováno. Všechny druhy plazů si zasluhují ochranu.

SYSTÉM PLAZŮ

 Třída plazů zahrnuje 4 podtřídy:

  • želvy (Testudinata)
  • krokodýlové (Crocodylia)
  • šupinatí (Squamata)
  • haterie (Rhynchocephalia).

Podtřída: Želvy (Testudinata)

Želvy jsou nejstarší plazi na Zemi. Poprvé se objevily před 100 miliony let, od té doby u nich probíhaly jen malé evoluční změny. Tedy dnes žijící želvy jsou pozoruhodně podobné formám, které žily po boku takových zvířat, jako byli například dinosauři. Jejich charakteristickým znakem je krunýř, který kryje měkké tkáně (části těla) a zároveň jim slouží jako kamufláž před predátory, krunýř chrání želvy také proti přírodním živlům. U suchozemských druhů želv, tzv. terestrické želvy, je krunýř silně vyklenutý, tyto želvy jsou býložravé. Vodní druhy želv mají krunýř plochý a živí se dravě.
Na stavbě krunýře želvy se podílí vyklenutý hřbetní štít (carapax) a plochý štít břišní (plastron).
Želvy žijí na zemi, ve sladké i slané vodě, všechny druhy jsou vejcorodé. O vejce nikdy nepečují.
Náznakem jejich příbuznosti s krokodýly a ptáky je počátek druhotného kostěného patra v ústech a podélná kloakální štěrbina. Největší počet žijících želv je zaznamenán v tropech, želvy však mohou žít také v mírných klimatických podmínkách. 

kostra_zelvy
Obrázek č. 4 Kostra želvy. Legenda k obrázku: 1 - lebka, 2 - krční obratle, 3 - lopatka, 4 - kost pažní, 5 - kost loketní, 6 - kost vřetení, 7 - první prst, 8 - třetí prst, 9 - pátý prst, 10 - hrudní obratle, 11 - plastron ("břicho", spodní část krunýře), 12 - kyčelní kost, 13 - křížové obratle, 14 - kost lýtková, 15 - kost holení.

Zástupci nejznámějších želv

  • Želva bahenní, obr. 5 - jedna ze dvou sladkovodních evropských želv. Její karapax je hladký a vazivové spojení předního plátu plastronu umožňuje ho celý zdvihnout, když želva zatáhne hlavu. Dospělé želvy nemohou krunýř úplně uzavřít. Mnoho časi tráví tyto želvy sluněním na kamenech a ležících kmenech, při prvním signálu nebezpečí se ale okamžitě potápějí. Želva bahenní patří k obojživelným druhům. Loví si nejčastěji žáby, ryby a jiné menší vodní i suchozemské živočichy. 

zelva_bahenni

Obrázek č. 5 Želva bahenní (Emys orbicularis).
  • Želva žlutohnědá, obr. 6a - na stehnech má nápadné zvětšené šupiny (též ostruhy), proto se jí také říká v některých jazycích želva ostruhatá. Žije převážně na travnatých místech a písečných dunách. Často bývá chována v zajetí. Má silně vyklenutý hřbet a hrabavé nohy. Areál jejího výskytu se často překrývá s areálem výskytu želvy zelenavé, obr. 6b, s níž se želva žlutohnědá často zaměňuje.
 zelva_zlutohneda
Obrázek č. 6a Želva žlutohnědá (Testudo graeca). Zdroj: http://it.wikipedia.org.
zelva_zelenava
Obrázek č. 6b Želva zelenavá (Testudo hermanni). Zdroj: http://it.wikipedia.org.
  • Želva sloní, obr. 7 - je největší žijící pozemní želva. Má obrovský krunýř, robustní nohy a dlouhý krk. Je endemitem Galapážského souostroví, které patří Ekvádoru. V rámci tohoto druhu se jednotlivé želvy výrazně liší podle toho, ze které části Galapág pocházejí. Přestože průměrný věk těchto želv je přes 100 let, je tento druh z hlediska ochrany zranitelný ve své existenci. Tyto želvy jsou ohrožovány hlavně v mladém věku introdukovanými zvířaty, například krysami a kočkami a potravní konkurencí koz a dobytka. technika zásnub je u samců želv sloních značně nekompromisní - jakmile samec vyhledá příhodnou samici, vnutí ji drsně podřízené postavení a kouše a štípe ji do nohou, aby ji přinutil k nehybnosti. Potom se vysune na její hřbet a páří se s ní.
 zelva_sloni
Obrázek č. 7 Želva sloní (Geochelone elephantopus). Zdroj: http://en.wikipedia.org.
  • Kožatka velká, obr. 8 - patří k největším druhům mořských želv (někteří jedinci váží až 800 kg), zároveň je jedním z mála živočichů, kteří v oceánech migrují na větší vzdálenosti. Při vymodelovaném pozorování putovali označení jedinci napříč celým Atlantským oceánem. Má veslovité nohy a poměrně úzký a kožitý krunýř, na končetinách nemají drápy. Živí se převážně medúzami. Obvykle si loví potravu při hladině, ale mohou se potápět až do hloubky 400 - 1000 metrů, přičemž zadržují dech až 1/2 hodiny. Obvykle žijí v otevřeném oceánu, ale v období páření se samci shromažďují při březích, kde soupeří o samice, které zde přicházejí klást vejce. Kožatka velká je kriticky ohroženým druhem.
koatka_velk 
Obrázek č. 8 Kožatka velká (Dermochelys coriacea) zahrabává hnízdo poté, co do něj nakladla vajíčka.
  • Kareta obrovská, obr. 9 - jedna z nejrozšířenějších mořských želv, vyskytuje se v tropických a subtropických vodách an celé naší planetě. Má nezatažitelný krk a nohy přeměněny v ploutve. Před kladením vajev cestují samice k izolovaným písčitým plážím a tak někdy překonávají vzdálenosti i přes 1000 km otevřeného moře. Tyto želvy váží 65 až 300 kg. Kareta byla vždy hlavním cílem a obětí obchodního lovu želv, a proto má teď status ohroženého živočicha. na mnohých plážích, kde klade vejce, je vyrušována a také obecně klesá počet vhodných míst pro rozmnožování. Opatření pro záchranu většinou spočívají v právní cohraně karet před lovem a sběrem vajec, ve střežení hnízdních pláží a v umělé inkubaci vajec. 
kareta_obrovska
Obrázek č. 9 Kareta obrovská (Chelonia mydas). Zdroj: http://de.wikipedia.org.

Podtřída: Krokodýlové (Crocodylia)

Jedni z mála živočichů, kteří přežili dodnesz období dinosaurů, aniž by se za posledních 65 miliónů let podstatněji změnili. Většina z nich žije ve sladkých vodách tropického a subtropického pásu mimo Evropu (řeky, jezera, laguny), několik druhů ale obývá vody přílivového pásma a dokonce plave i v moři. Tito plazi patří ke strašlivým, na souši i ve vodě hrůzu vzbuzujícím predátorům.
Jejich tělo je válcovité se shora zploštělým trupem a dlouhým, kýlovitým, ze stran zploštělým ocasem. Ocas je hlavním zdrojem jejich pohybu ve vodě. Hlava je obvykle nízká a plochá, s protaženou a hluboce rozeklanou tlamou.
Hlavní složkou krokodýlí potravy jsou ryby, případně bezobratlí. Mohou napadat i velké suchozemské obratlovce, případně žrát i zdechliny. Všechny druhy jsou odolné vůči hladovění.

Rozdělení a zástupci krokodýlů:

  • Aligátoři a kajmani - jsou rozšířeni pouze v Americe, mají poměrně krátkou tupou hlavu, dorůstají do velikosti 4 až 5 metrů. Zástupci: aligátor severoamerický (americký) - rozšířen na jihovýchodě USA a kajman černý - rozšířen v Jižní Americe.
 aligator_severoamericky
Obrázek č. 11 Aligátor severoamerický (Aligator mississippiensis). Zdroj: http://en.wikipedia.org.
kajman_cerny
Obrázek č. 12 Kajman černý (Caiman niger). Zdroj: http://pt.wikipedia.org.
  • Krokodýlové - jsou rozšířeni v tropickém pásmu celého světa. Mohou dorůstat do velikosti 8 metrů. Typickým zástupcem je krokodýl nilský, který se může živit antilopami, zebrami, dokonce i buvoly. Při lovu se vymršťuje z vody, chytá nad vodou hnízdící ptáky nebo zvířata, která se k vodě přišla napít. Krokodýl nilský má dlouhé čelisti a zuby vyčnívající z tlamy, i když je zavřená. Potravu může kousat, ale nemůže ji žvýkat. Jak si tedy poradí s velkou kořistí?
krokodyl_nilsky
Obrázek č. 13 Krokodýl nilský (Crocodylus niloticus). Zdroj: http://en.wikipedia.org.
  • Gaviálové - mají extrémně protaženou hlavu a na konci lžícovitě rozšířenou tlamu. Charakteristickým zástupcem je Gaviál indický (Gavialis gangeticus).

gavial_indicky

Obrázek č. 13 Gaviál indický (Gavialis gangeticus). Zdroj: Jonathan Zander, http://photography.jznet.org/.

Podtřída: Šupinatí (Squamata)

Je to nejpočetnější skupina současných plazů. nemají druhotné kostěné patro ani zubní alveoly (lůžka). Obličejová část lebky je pohyblivě spojena s mozkovnou.
Šupinatí se rozdělují do dvou skupin (řádů):
  1. Hadi (Ophidia)
  2. Ještěři (Sauria) 
Hadi (Ophidia)

Největšího rozvoje dosáhli ve třetihorách. Jejich typickým pohybem je plazení, dokážou se plazit po stzromech, někteří velmi dobře plavou. Tělo hadů je členěno na hlavu, trup a ocas. Hadi si obvykle svou kořist polykají vcelku. To umožňuje vzájemná pohyblivost levé a pravé poloviny čelistí. Polykání usnadňuje sekrece slin.

Hadi zaostřují přibližováním čočky k sítnici, nikoli změnou jejího zakřivení. Pokožku svlékají vcelku.

Zástupci hadů

  • Škrtiči - hroznýši a jejich příbuzní

Hroznýš královský, obr. 14 - velmi dobře loví na souši i ve vodě, žije obvykle v úkrytu (nejteplejší dny v roce přežívá ve stavu estivace), pohybuje se pomalu. Mnoho jeho poddruhů se podstatně liší velikostí (1 až 4 metry) i barvou. Je rozšířen ve Střední a Jižní Americe.

hroznys_kralovsky

Obrázek č. 14a Hroznýš královský (Boa concristor). Zdroj: http://de.wikipedia.org.

Anakonda velká, obr. 15, 16 - je nejtěžším hadem světa (dosahuje hmotnosti až 250 kg). Má černozelené zbarvení s typickými oválnými skvrnami. Vyskytuje se ve vodách s bohatou vegetací. Oči a nozdry jsou posazeny vysoko k horní ploše hlavy, takže ponořená anakonda může pozorovat okolí a dýchat.

 anakonda_velka
 Obrázek č. 15 Anakonda velká (Eunectes murinus). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.
anakonda_tmava
Obrázek č. 16 Brazilští vojáci odchytávají anakondu velkou (Eunectus murinus).

Krajta mřížkovaná - je nejdelším hadem světa (může vážit až 200 kg a dorůstat velikosti až 10 m). Velmi často je lovena pro kůži, větší jedinci jsou v přírodě stále větší vzácností.

krajta_mrizkovana

Obrázek č. 17 Krajta mřížkovaná (Python reticulatus). Zdroj: http://de.wikipedia.org.

  • Užovkovití hadi
Vyskytují se ve všech světadílech světa.

V Evropě nejběžnější, a také u nás nejrozšířenější, je užovka obojková, obr. 15. Většinu života tráví ve vlhkém prostředí nebo v klidné vodě. Dospělá je obvykle olivově hnědá, nazelenalá nebo šedá s žlutými poloměsíčkovitými skvrnami za hlavou. Je nejedovatá, vejcorodá.Chycená užovka obojková vyměšuje odporně páchnoucí tekutinu, někdy reaguje na nebezpečí tak, že se staví mrtvou. Aby byla tato přetvářka co nejpřesvědčivější, obrátí se zčásti hřbetem dolů, otevře tlamu a vysune jazyk.

uzovka_obojkova
Obrázek č. 18 Užovka obojková (Natrix natrix).

K dalším užovkám patří: užovka podpalmatá - za hlavou nemá poloměsíčité skvrny. Je nejedovatá, výrazně vázaná na vodní prostředí. Živí se převážně lovem menších ryb; užovka stromová, obr. 16, je rozšířena zejména v jižní Evropě. Říká se jí užovka Aeskulapova (podle řeckého boha lékařství). Předpokládá se, že na symbolu lékařské profese je kolem berly obtočen právě tento had. Užovka obojková patří k velmi elegantním denním až soumračným hadům, na každé straně má za hlavou světlejší skvrnu (ta je zvlášť nápadná u mláďat). Kromě toho, že výborně šplhá po stromech, také čile plave. V chladnějších měsících hibernuje.

uzovka_stromova
Obrázek č. 16 Užovka stromová (Elaphe longissima).
  •  Korálcovití hadi
Jsou typičtí jedovatí hadi. Někteří mohou být velmi nebzpeční. Vyskytují se zejména v tropických oblastech a na jižní polokouli. Do této skupiny patří mamby, kobry, korálovci a mořští hadi.
Mamba zelená, obr. 17 - má typickou jasně zelenou barvu, žije na stromech, pohybuje se značnou rychlostí. Je vysoce jedovatým hadem.
Mamba černá, obr. 18 - je pravděpodobně nejrychlejším hadem světa (může dosahovat rychlosti až 20 km/hod.), proto je značně nebezpečná. Fakticky není tato mamba černá, ale šedá nebo hnědá. Černy je pouze vnitřek její tlamy Její jed velmi rychle působí, uštknutí je i pro člověka často smrtelné, nedojde-li rychle k lékařskému zákroku.

mamba_zelena

Obrázek č. 17a Mamba zelená (Dendroaspis angusticeps). Zdroj: http://en.wikipedia.org.
mamba_cerna
Obrázek č. 18 Mamba černá (Dendroaspis polylepis). Zdroj: http://en.wikipedia.org.

Kobra africká (egyptská) je typickým hadem severní části afrického kontinentu. Má převážně noční aktivitu. Hojně se vyskytuje v pouštích, ve stepích, ale také v městských částech. Při ohrožení se rychle vztyčuje, roztahuje svou širokou "kápi" k zastrašení protivníka, když neuspěje, syčí, sune se k nepříteli a případně zaútočí. Uštknutí je pro člověka smrtelné, jestliže se rychle neaplikuje antisérum (jed představuje neurotoxickou látku).

Kobra indická, obr. 20 - je velmi známým hadem, neboť ji domorodí kouzelníci poiužívají pro jejich atrakce. Kobra je nejnebezpečnějším indickým hadem. Jen v Indii způsobí průměrně smrt až 10 000 lidí ročně. Je tomu tak zejména proto, že kobra dává přednost rýžovištím a okrajovým částem cest, které jsou často v těsné blízkosti s vesnicemi, a tak přichází do těsného styku s lidmi.

kobra_indicka
Obrázek č. 18 Kobra indická (Naja naja). Zdroj: http://en.wikipedia.org.
  • Zmijovití hadi

Zmije obecná, obr. 19 - je jediný jedovatý had v severozápadní Evropě, mezi zmijovitými ná největší rozšíření. Má typické silné tělo s krátkým kuželovitým ocasem a širokou, trojúhelnikovitou, hranatou hlavu. Na hřbetní části těla má klikatý pruh. Vyskytuje se v různých lokalitách včetně skalnatých svahů ve výši 3 000 m. n. m. v evropských Alpách. Živí se zejména malými hlodavci a ještěrkami, své oběti loví pronásledováním nebo s taktikou překvapivého útoku. Může dorůstat délky až 90 cm. Zmije obecná je mírně jedovatým hadem. U lidí způsobuje uštknutí obvykle silně bolestivé otoky, zřídkakdy smrt.

zmije_obecna
Obrázek č. 19 Zmije obecná (Vipera berus). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

Chřestýš texaský- je nejnebezpečnějším hadem v Severní Americe, kde způsobuje největší počet uštknutí. je to velice jedovatý a velmi výkonný had. Nejvýznamnějším znakem je tzv. chřestidlo na konci ocasu, složené z volně pohyblivých rohovitých článků, jejichž počet se zvětšuje o jeden po každém svlékání. Chřestidlo má varovat a odstrašovat nepřítele. Novorozená chřestyší mláďata mají mimořádně silný jed, ale slabé chřestidlo.

chrestys_texasky
Obrázek č. 20 Chřestýš texaský (Crotalus atrox).

Ještěři (Sauria)

Mají tělesný typ ještěrky. Pokud mají redukované končetiny, jsou vždy zachovány pletence končetin a hrudní kost. Na břiše i na hřbetě mají drobné šupiny. Jsou vyvinuté oční víčka a ušní otvory. 
Řád ještěři zahrnuje tyto čeledi:
  • Ještěrkovití - ještěrka obecná, ještěrka živorodá, ještěrka zelená, ještěrka zední.
  • Slepýšovití - slepýš křehký, má zcela redukované končetiny, je vejcoživorodý.
  • Leguánovití - vyskytují se zejména na Madagaskaru a v Americe. V teráriích je často chován leguán zelený.
  • Agamovití - jsou podobní leguánům, vyskytují se v pralesních oblastech a pouštích Afriky, Asie a Austrálie. Zástupci jsou agama stepní ve středoasijské oblasti nebo dráček létavý v Malajasii.
  • Gekonovití - vývojově starší ještěři s nápadně velkýma očima. Vyskytují se v tropecha subtropech celého světa. Na prstech končtin mají přísavky, které jim umožňují obratný pohyb po skalách, na stromech a v lidských sídlištích i po svislých stěnách budov. Pro jižní Evropu je charakteristický gekon zední. 
  • Varanovití - typiští štíhlí ještěři, kteří se živí dravě nebo zdechlinami. Největší z ještěrů je varan komodský, žijící v Sundském souostroví.
  • Chameleonovití - jsou plně adaptováni životu na stromech a keřích. V jihozápadní Evropě žije chameleon obecný.
Podtřída: Haterie

V současném živočišném systému je tato podtřída plazů zastoupena jediným druhem haterie novozélandské. Tento recentní zástupce žije na 3 ostrůvcích v okolí Nového Zélandu. Po stranách hlavy má oči se svislými zorničkami. Může dosahovat délky až 70 cm. Je aktivní zejména za soumraku a v noci, přes den žije v podzemních norách. Má několik starobylých znaků, které dokladují její přítomnost v době dinosaurů:

  • pod kůží má na břiše řadu destiček, které jsou zbytkem břišního krunýře (příbuznost s krytolebci);
  • kůži přerostlé, ale funkční temenní oko s rohovkou, čočkou a sítnicí;
  • kromě krčních žeber má zachovány i žebra krční a břišní;
  • ve sluchovém ústrojí chybí bubínek;
  • "rybí", z obou stran vyduté obratle, mezi nimiž přetrvává chorda.

haterie_novozelandska

Obrázek č. 21 Hatérie novozelandská (Sphenodon punctatus). Zdroj: http://en.wikipedia.org.

Fylogenetický význam plazů

První plazi se objevují na konci prvohor (řád Cotylosauria), plného rozvoje však dosahují ve druhohorách.
Již na začátku vývoje plazů se objevují jejich 2 vývojové linie:
  • Therapsidní linie - vede přes savcotvárné plazy (vymřeli v juře a křídě druhohorní krajiny) k savcům; nezávisle na savcích se v této linii vyvinuly i jiné řády, např. Ichthyosauria.
  • Sauropsidní (tekodontní) linie - je zastoupena řádem hatérie z období starších druhohor - trias.
Mezi předchůdce dinosaurů, létajících ptakoještěrů, krokodýlů a ptáků patřili zástupci řádu jamkozubí (Thecodontia); želvy jsou pravděpodobně nejstarší skupinou této vývojové větve. Šupinatí se poprvé objevují v juře. 

 Opakovací otázky:

  1. Charakterizujte základní tělní typy plazů.
  2. Které tělní znaky mají plazi a obojživelníci společné?
  3. Jaké jsou odlišnosti mezi obojživelníky a plazi?
  4. Popište krevní oběh u krokodýlů.
  5. Charakterizujte rozmnožování u plazů; uveďte (vždy po 2) zástupce vejcorodých, vejcoživorodých a živorodých plazů.
  6. Vyjmenujte naše druhy ještěrek a hadů. Na příkladu slepýš - užovka charakterizujte rozdíly mezi hady a ještěry.
  7. Které znáte škrtiče mezi hady, uveďte jejich geografický výskyt na Zemi.
  8. Vyjmenujte naše jedovaté hady. Jaký je optimální postup při hadím uštknutí?
  9. Kdy se objevili na Zemi první plazi?
  10. Doplňte tvrzení:
  • Největší z ještěrů je __________________________.
  • Nejnebezpečnějším hadem Severní Ameriky je ____________________.
  • Pravděpodobně nejrychlejším hadem světa je ____________________.
  • Typickým znakem krokodýla nilského jsou na hlavě ____________________.
  • Mezi největší mořské želvy patří ____________________.
  • Suchozemské želvy mají krunýř ________________, vodní želvy pak mají krunýř ________________.
  • Nauka studující plaze se označuje pojmem _______________.