Biologie

E-learning jako vzdělávací nástroj školy 3. tisíciletí

  • Full Screen
  • Wide Screen
  • Narrow Screen
  • Increase font size
  • Default font size
  • Decrease font size

Soustava oběhová - cévní

Email Tisk PDF

Tělní tekutiny

K základním tekutinám patří v lidském těle mimobuněčná a nitrobuněčná tekutina. Vedle nich je v některých vybraných tkáních či orgánech přítomna rovněž tekutina transcelulární:

  • Mimobuněčná tekutina (extracelulární tekutina) – ECT, je složená z tkáňového moku (extravaskulární tekutina) EVT a dále krevní plazmy (intravaskulární tekutina) IVT. Tkáňový mok tvoří obvykle 80 % mimobuněčné tekutiny, 20 % této tekutiny pak tvoří plazma krve.
  • Nitrobuněčná tekutina (intracelulární tekutina)ICT, nachází se uvnitř buněk; je jí v dospělosti nejvíce.
  • Transcelulární tekutinaTSCT, jedná se o tekutinu vnitřního ucha, vnitřního oka, dále tekutinu v osrdečníku (perikard) , mozkomíšní mok, primární moč v ledvinách, slzy a jiné tekutiny.
Zastoupení tělních tekutin u muže a u ženy

MUŽ
ICT – 28 litrů (40% hmotnosti těla);
ECT – 14 litrů (20% hmotnosti těla);
EVT – 10,5 litru (15% hmotnosti těla);
IVT – 3,5 litru (5% hmotnosti těla).

ŽENA
ICT – 20 litrů(33% hmotnosti těla);
ECT – 10 litrů (17% hmotnosti těla);
EVT – 7,5 litru (13% hmotnosti těla);
IVT – 2,5 litru (4% hmotnosti těla).

Tělní tekutiny u novorozence

ICT – 1 litr (33% hmotnosti těla);
ECT – 1,3 litru (44% hmotnosti těla);
EVT – 1,1 litru (36% hmotnosti těla);
IVT – asi 0,25 litru (8% hmotnosti těla).

Jednotlivé tělesné tekutiny jsou od sebe oddělené buněčnými membránami. Proto dochází k odlišnému chemickému složení mezi mimobuněčnou a nitrobuněčnou tekutinou.
V nitrobuněčné tekutině (ICT) jsou v nadbytku ionty vápenaté, hořečnaté a draselné, zcela zde chybí ionty sodné a chloridové.
V mimobuněčné tekutině převažují ionty chloridové a sodné, velmi málo jsou zastoupeny bílkoviny.

Krev (sanguis, haima)

V těle dospělého člověka je asi 5,5 až 6 litrů krve u mužů a 4,5 až 5 litrů u žen, přepočteno v procentech 6 až 8 %. Tělo snese bez potíží ztrátu asi 0,5 l krve. Méně než polovinu z celkového objemu krve zaujímají červené krvinky - erytrocyty. jejich podíl v krevní plazmě udává hematokrit. Jeho hodnota je u mužů 44 + (-) 5 %; u žen 41 + (-) 5 %. Novorozenec má hematokrit vyšší asi o 10 % (asi 60 %).

Základní složení krve

Krev je červená, neprůhledná kapalina, kterou tvoří tekutá složka - krevní plazma a formované krevní buňky (elementy), krvinky.
 U mužů je vzájemný poměr plazmy a krvinek 54 % : 46 %; u žen 51 % : 49 %.

Funkce krve

  1. transportní - krev umožňuje v organismu transport kyslíku, živin, vitamínů, elektrolytů k buňkám jednotlivých tkání, zároveň také dochází k odvodu zplodin látkového metabolismu (o. uhličitý, metabolity) do tkání, ve kterých dochází k jejich vyměšování (ledviny, plíce, kůže);
  2. termoregulační - rozvod tepla po těle (oteplování a ochlazování organismu), cirkulace krve umožňuje vyrovnávat teplotní rozdíly mezi tkáněmi a orgány;
  3. rozvod hormonů k jednotlivým orgánům - tato funkce krve je důležitá pro řízení funkce orgánů a celého látkového metabolismu;
  4. udržování homeostázy = stálost vnitřního prostředí organismu - jedná se o poměrně stálé fyzikální a chemické složení vnitřního prostředí organismu, resp. mimobuněčné tekutiny; z fyzikálních a chemických činitelů se zejména jedná o poměrně stálou tělesnou teplotu, hodnotu pH a osmotický tlak;
  5. udržení obranné schopnosti organismu (imunita) - fagocytující buňky likvidují škodlivé látky; B-lymyfocyty umožňují tvorbu specifických protilátek;
  6. schopnost srážení - krevní destičky (trombocyty) napomáhají při krevní srážlivosti (hemokoagulace).

Krevní plazma

Plazma krve je nažloutlá, opaleskující (průhledná) tekutina. Obsahuje 91 až 92 % vody a 8 až 9 % rozpuštěných látek.
Z anorganických (neústrojných) látek jsou v plazmě zejména zastoupené chlorid sodný a kyselé uhličitany. Mezi organickými (ústrojnými) látkami, které jsou v plazmě přítomné, je nejvíce bílkovin, a to 60 až 80 g v 1 litru (v celém objemu plazmy je asi 200 g bílkovin). Anorganické látky udržují stálé pH a stálou hodnotu osmotického tlaku plazmy, která odpovídá 0,9 % roztoku chloridu sodného, tzv. fyziologického roztoku. Stálá hodnota pH plazmy krve je 7,44 + (-) 0,04. 

Organické látky v krevní plazmě

  • Bílkoviny - albuminy (60 %), globuliny (35 %) a fibrinogen (5 %) 
  • Cholesterol - cholesterolemie 3,5 až 5,2 mmol/l
  • Glukóza - glykemie 3,3 až 6,1 mmol/l
  • Tuky - celková lipemie 4,0 - 9,0 g/l.

Albuminy mají významnou funkci transportní (transport bilirubínu a hormonů), slouží rovněž jako reservoár bílkovin při jejich nedostatku (hladovění organismu). Globuliny plní funkci transportní (& a ß-globuliny), zejména pak ale umožňují obrannou schopnost organismu - γ-globuliny, tzv. imunoglobuliny. Fibrinogen je nezbytný pro správný proces krevní srážlivosti (hemokoagulace).

Imunoglobuliny

Jsou bílkoviny krevní plazmy, které reagují na přítomnost určitého antigenu, na jehož podnět v organismu vznikly. Tvoří je dva těžké řetězce H a dva lehké řetězce L.

Dělí se do 5 skupin: IgG; IgA; IgM; IgD a IgE. V krevním séru převládají IgG. Při zánětlivých procesech přavažují IgA, při akutních alergických stavech je zvýšená hladina IgE.

Imunoglobuliny
Obrázek č. 1 Schematický nákres imunoglobulinu - IgG. (Zdroj: http://gvm.vm.cz/vyuka/bio_pojmy/motor/main.obsah.html).

Plazmatické bílkoviny vznikají v játrech, pouze γ-globuliny vznikají v lymfocytech a buňkách retikuloendoteliálního systému (RES), (pozn. autora: v novější literatuře též MFS), k němuž náleží játra, slezina, kostní dřeň, mízní cévy, mízní uzliny, nadledviny a brzlík, ale také některé volné buňky, např. vazivové makrofágy nebo monocyty z krve a ze sleziny.

Krevní plazma obsahuje fibrinogen, je tedy srážlivá. Krevní sérum již neobsahuje fibrinogen, není srážlivé.

Červené krvinky (erytrocyty)

U člověka mají zploštělý, ledvinovitý tvar - uprostřed ztenčené, tvar tzv. bikonkávního disku, jsou bezjaderné. Zploštělý tvar umožňuje vázat až o 30 % více kyslíku než kdyby byl tvar kulovitý. Na povrchu erytrocytů je několik vrstev lipidů a bílkovin, jejich nitro je vyplněné houbovitým stromatem (síťovinou), které obsahuje červené krevní barvivo hemoglobin.

erytrocyty
Obrázek č. 2 Červené krvinky (erytrocyty). (Zdroj:Trojan, S. a kol.: Atlas biologie člověka, Scientia, 2002).  

Významnou vlastností erytrocytů je jeich schopnost deformovat se tlakem okolí, mohou tedy dobře proudit i v malých vlásečnicích. Průměrná velikost lidského erytrocytu je 6,7 až 7,7 µm, tloušťka asi 2,1 μm (ve střední části asi 0,8 μm). Všechny erytrocyty v lidském těle nejsou stejně velké. Podle své velikosti se rozdělují do tří skupin:

  • normocyty - mají velikost 7,4 μm;
  • mikrocyty - jejich velikost je menší než 7,4 μm;
  • makrocyty - jejich velikost je větší než 7,4 μm.

Přítomnost erytrocytů různé velikosti se označuje pojmem fyziologická anizocytóza. Erytrocyty mají oproti jiným buňkám poměrně málo vody, asi 60 %.

mikrocyty normocyty makrocyty
Obrázek č. 3 Fyziologická anizocytóza - obrázek vlevo; normocyty - obrázek uprostřed; makrocyty - obrázek vpravo. (Zdroj: Kubisz, P., Dobrotová, M.: Hematológia a transfuziológia, Grada Publishing, a.s., 2006).

Počet erytrocytů je u mužů 4,5 až 6,0 . 10 6 v 1 µl krve, u žen pak asi 4,0 až 5,2 . 106 v 1 µl krve.

Tvorba, životnost a zánik erytrocytů

Erytrocyty vznikají procesem erytropoézy v červené kostní dřeni (u plodu v játrech). Děj je řízen hormonálně, látkou zvanou erytropoetin (u plodu vzniká v játrech, po narození se až 90 % tvoří v ledvinách). Pokud poklesne množství kyslíku v plazmě, zvýší se sekrece erytropoetinu a naopak ( tzv. zpětnovazebné řízení krvetvorby).

Faktory ovlivňující erytropoézu:

  • dostatečné množství železa
  • dostatečné množství aminokyselin
  • dostatečné množství vitamínů (zejména B2; B6; B12, kyselina listová, askorbová (vitamín C) a nikotinová).

Proč mají erytrocyty omezenou životnost?

Životnost erytrocytů je 110 až 120 dnů. K jejich zániku dochází v systému RES, retikuloendoteliálním systému (v novější literatuře též MFS - mononukleární fagocytární systém), k němuž náleží játra, slezina, kostní dřeň, mízní cévy, mízní uzliny, nadledviny, brzlík.
Denně v organismu zaniká 2 . 1011 erytrocytů.

Sedimentace krve

Sedimentace krve je jedním ze základních laboratorních vyšetření krve. Je to rychlost usazování erytrocytů nesrážlivé krve v sedimentační kapiláře. Rychlost usazování krvinek, viz. obr. 4, závisí na jejich vzájemném odpuzování, způsobeném shodným elektrickým nábojem a na zastoupení bílkovin v plazmě.
Běžně se sedimentace označuje zkratkou FW. U mužů činí její hodnota 3 až 6 mm za jednu hodinu, u žen pak 8 až 10 mm za jednu hodinu. Hodnotu FW ovlivňují zejména menstruace, gravidita, záněty, nádory, anémie a další faktory.

sedimentace
Obrázek č. 4 Sedimentace krve.

Hemoglobin - červené krevní barvivo

Je základním krevním barvivem u člověka (je také krevním barvivem všech ostatních savců a dále ptáků). Obsahuje bílkovinu - globin (asi 96 %) a látku nebílkovinné povahy, prosthetickou skupinu hem (asi 4 %), tvořený protoporfyrinovým skeletem (odvozený od heterocyklické sloučeniny pyridin), v jehož středu se nachází kationt železnatý (Fe2+). Na každý  kationt Fe2+se může vázat jedna molekula kyslíku (vazba je reversibilní - vratná). Protože každá molekula hemoglobinu obsahuje celkem čtyři hemové skupiny, mohou se na 1 molekulu hemoglobinu vázat čtyři molekuly kyslíku. Vazbou kyslíku na hemoglobin vzniká tzv. oxyhemoglobin (HbO2). Při zpětném vyvázání kyslíku z hemoglobinu v buňkách tkání vzniká tzv. redukovaný hemoglobin. Celkově může hemoglobin vázat v jednom litru krve až 200 ml kyslíku
Při vnitřním dýchání dochází v buňkách, po předání kyslíku hemoglobinem, k vazbě oxidu uhličitého na něj. Vzniká tzv. karbaminohemoglobin (HbCO2). V něm je reversibilní vazba zprostředkována aminoskupinou. 
Na hemoglobin se snadno mohou vázat také další látky. Zejména k nim patří oxid uhelnatý (CO) a silná oxidační činidla (např. dusičnany). 
Vazbou CO na hemoglobin vzniká tzv. karboxyhemoglobin (HbCO). Afinita hemoglobinu k CO je asi 210x vyšší než je jeho afinita ke kyslíku, oproti kyslíku se CO váže na hemoglobin také podstatně rychleji. Proto postačí již sebemenší koncentrace CO v ovzduší (0,1 %) a může dojít k vážným poruchám v lidském organismu, hemoglobin totiž v této situaci nemůže vázat kyslík. Buňky tkání a orgánů začínají být nedostatečně okysličovány. Pozn. autora: malé množství karboxyhemoglobinu je obsaženo rovněž v krvi kuřáků a řidičů.

Jak poznat člověka přiotráveného oxidem uhelnatým?    CO

Také vlivem silných oxidačních činidel (např. dusičnany), ale také působeném různých léků (na bázi anilínu, sulfonamidů apod.) může dojít k oxidaci železnatého kationtu Fe2+ v hemoglobinu na kationt železitý Fe3+, vzniká pak tzv. methemoglobin (MtHb), který je tmaěv zbarvený. Methemoglobin nemůže vázat kyslík, dochází k nedostatečnému okysličování organismu (pozn. autora: V klinické praxi tzv. methenoglobinomie). Je-li v cirkulaci krve více methemoglobinu (normálně připadá na MtHb u člověka  asi 0,1 až 1,0 % celkového množství krevního barviva), hrozí (často zejména u kojenců) vznik tzv. cyanózy, která se projevuje především nedostatečným okysličováním buněk tkání a navenek pak obvykle našedlým zabarvením kůže.

Bílé krvinky (leukocyty)

V lidském těle lze leukocyty rozdělit do dvou základních skupin:
  • Granulocyty - tvoří 75% všech leukocytů
  • Agranulocyty - tvoří 25% všech leukocytů.

Vysvětlení rozdílu mezi agranulocyty a granulocyty: granulocyty obsahují ve své cytoplazmě barvitelná zrna "granule", agranulocyty tato zrna neobsahují.

V 1 µl krve je přibližně 4000 až 10000 leukocytů. Pozn. autora: Těhotné ženy mají v 1 µl krve až 17 000 leukocytů; taktéž u novorozenců je počet leukocytů v krvi podstatně vyšší - 9 000 až 30 000 v 1 µl krve, s přibývajícím věkem jejich množství klesá). Při počtu nad 10 000 v 1 µl krve nastává tzv. leukocytóza (např. při zánětlivých a nádorových onemocněních, dále např. po tělesné námaze, aplikaci adrenalinu ad.).
Při poklesu pod 3 000 v 1 µl krve nastane tzv. leukopénie (typická např. na počátku onemocnění břišním tyfem).

Většina leukocytů se vyskytuje ve dřeni, lymfatických orgánech a lymfatickém řečišti; menší polovina koluje v krvi. Jejich životnost je různá (několik hodin, několik dní, týdnů či řadu let). Vznik a zánik probíhá ve tkáních RES (MFS).

Agranulocyty

Tato skupina leukocytů zahrnuje lymfocyty a monocyty. Ve svém cytoplazmatickém obsahu nemají přítomna barvitelná zrna granule.

Lymfocyty, tvořící 20 až 40 % všech leukocytů, mají nečleněné, nápadně kulovité jádro; jako jediné z leukocytů mají schopnost se v krvi rozmnožovat a také rozpoznat cizorodý antigen. Vzájemně mezi sebou i od ostatních krevních buněk se liší způsobem svého vývoje. Vznikají v samostatné vývojové linii z lymfoidní kmenové buňky, která se diferencuje z multipotentní (totipotentní) kmenové buňky. Všechny ostatní buněčné krevní elementy vznikají v druhé vývojové linii z pluripotentní kmenové buňky, která opět vzniká diferenciací multipotentní (totipotentní) kmenové buňky.
Lymfocyty se rozdělují na tři základní funkční skupiny:
  1. T-lymfocyty
  2. B-lymfocyty
  3. 0-buňky.
T-lymfocyty - dozrávají a školí se v brzlíku (thymus) – 90% jich zde zanikne a pouze asi 10% je vyplaveno do krevního oběhu. Zajišťují buněčnou imunitu; zasahují proti nádorovým buňkám, buňkám napadenými viry, případně proti buňkám transplantovaných orgánů. Jejich hlavními funkcemi jsou: schopnost aktivovat B-lymfocyty, aktivovat makrofágy a působit cytotoxicky. Virus HIV(AIDS) – ničí jednu skupinu T-lymfocytů – tzv. T(h) lymfocyty.

B-lymfocyty - jsou důležité pro humorální imunitu. Vznikají v kostní dřeni, kde u savců rovněž probíhá jejich vývoj. Zůstávají v mízních tkáních, dokud se nesetkají s antigenem. Při setkání s antigenem se aktivují. K tomu jim pomáhají monocyty (makrofágy): makrofág antigen pohltí, částečně ho natráví a vyvrhne na svůj povrch. To aktivizuje příslušné B-lymfocyty, které se zvětší, přemění se v plazmatické buňky a začnou produkovat protilátky, ty se pak mízními cestami dostanou do krve. Některé B-lymfocyty se nepřeměňují v plazmatické buňky, ale množí se a diferencují v paměťové buňky. Ty zůstávají v organismu „spící" v mízní tkáni. V okamžiku jejich setkání se stejným antigenem začnou rychle produkovat protilátky. Je to tzv. sekundární odpověď.

0-buňky - jsou velké lymfocyty, zaujímají asi 10 až 15 % všech lymfocytů. Nemají žádné povrchové znaky typické pro T- a B-lymfocyty ani specifické receptory. Jsou schopny ničit a destruovat kterékoli cílové buňky, především napadené virem, bakteriemi, ale též nádorové buňky a parazity. Aktivují je látky, které produkují samotné napadené buňky.

Monocyty - největší krevní buňky, 20 - 25 µm, mají kulovité až ledvinovité jádro, vyznačují se améboidní pohyblivostí (volným pohybem přeléváním cytoplazmy) a výraznou fagocytární schopností (pohltí antigen, natráví jej a vyvrhnou, což aktivuje B-lymfocyty). Uvolňují se do krve z endotelových výstelek (sleziny, jater, mízních uzlin, mízních cév a kostní dřeně) a z vazivových buněk - histiocytů. Tyto buňky a endotelové výstelky uvedených tkání tvoří tzv. retikuloendoteliální systém (RES), v novější literatuře též označovaný jako mononukleární fagocytární systém (MFS). Po výstupu od krve se z monocytů stávají tzv. makrofágy (je nutné, aby se monocyty právě dostaly z krve do nějaké tkáně, kde mohou začít fungovat jako zralé makrofág. Typické jsou alveolární makrofágy v plících, mikrogliové buňky v mozku, nebo Kupferovy buňky v játrech, mají schopnost pohlcovat mikroby, rakovinné buňky, cizorodá tělíska, ale např. také buňky zestárlé a poškozené.

Granulocyty

Mají typické laločnaté jádro, ve své cytoplazmě obsahují granule, dělí se na:

  • Neutrofilní leukocyty (granulocyty) - tvoří největší část leukocytů (40 až 70%), typickým znakem je segmentované jádro (složené z mnoha částí), díky své malé velikosti jsou schopny proniknout stěnou kapilár do tkání - tato schopnost se nazývá diapedéza. Další schopností těchto buněk je tigmotaxe - schopnost přilnout k libovolným povrchům lidského těla (buňkám), kde ulpí a zničí svou cílovou buňku, pohybují se améboidně (přeléváním cytoplazmy); zpravidla zasahují v místech, kde ulpěl cizí předmět (tříska, trn ad.), jsou to tzv. mirkofágy.
  • Eozinofilní leukocyty (granulocyty), (v těle je jich asi 2 až 10%), mají typické dvoulaločnaté jádro, je jich méně, než neutrofilních granulocytů. Největší význam mají při parazitárním nebo alergickém onemocnění, v organismu je aktivuje látka histamin, mají malou fagocytární schopnost.
  • Bazofilní leukocyty (granulocyty) - mohou v lidském těle zcela chybět (0 až 1%), typickým znakem je esovité jádro. Pravděpodobně se nejvíce uplatňují při některých nádorových onemocněních (pozn. autora, např. chronická myleoidní leukémie), obsahují značná množství heparinu a histaminu. (Mají výrazné protisrážlivé a vazodilatačníúčinky). Histamin též přispívá k tvorbě alergických příznaků (mírná kopřivka ad., v krajních případech může zapříčinit vznik anafylaktického šoku.

granulocyty

 Obrázek č. 5 Typy granulocytů. (Zdroj:Trojan, S. a kol.: Atlas biologie člověka, Scientia, 2002).  

Imunita

Imunitní systém tvoří společně s nervovým a hormonálním řízením tři základní informační systémy lidského těla.
Hlavní funkcí je obrana před živými buňkami a látkami s geneticky cizorodou informací, tedy rozpoznat "vlastní" od "cizího" a to si pamatovat a bránit se mu. Cizorodé látky se označují pojmem antigeny. Mohou to být např. viry, bakterie, buňky, bílkoviny ad.

Imunita se dělí na:

  • nespecifickou (vrozená, přirozená) - zajišťují ji některé buňky a tkáně - leukocyty (fagocytární schopnost, přirozená cytotoxicita a látkové (humorální) faktory), veškeré sliznice, kůže; 
  • specifickou (adaptivní, získaná během života) - zajišťují ji především T-lymfocyty a B-lymfocyty.

Krevní destičky (trombocyty)

Jsou buňky nepravidelného tvaru. Vznikají v kostní dřeni odškrcováním cytoplazmy větších buněk, tzv. megakaryocytů. Jsou to nejmenší krevní buňky (2 až 4 µm). Jsou bezjaderné (u savců).
Jejich absolutní počet v 1 µl krve je 150 000 až 400 000. Vznikají v červené kostní dřeni. Hlavní funkcí je krevní srážlivost - hemokoagulace. Krevní destičky zanikají ve tkáních mononukleárního fagocytárního systému (MFS) - viz. výše, podkapitola: "Tvorba, životnost a zánik erytrocytů" a "Monocyty".
 

Megakaryocyt
Obrázek č. 6 Megakaryocyt. (Zdroj: Kubisz, P., Dobrotová, M.: Hematológia a transfuziológia, Grada Publishing, a.s., 2006).

Hemostáza - zástava krvácení

Zástava krvácení je životně důležitý děj, který chrání organismus před nadměrnou ztrátou krve či dokonce před smrtelným vykrvácením při různých typech poranění. Krev kolující v kapilárách je v tekutém stavu, v okamžiku jejího vylití z organismu tuhne. Obojí má základní životní význam, zdůvodněte:
Na hemostáze se podílejí tři vzájemně spjaté děje:

  • reakce cév v místě poranění;
  • činnost krevních destiček;
  • srážení krve (hemokoagulace).

Ve výsledné fázi srážení krve hemokoagulace je protrombin (tvorba v játrech pomocí vitamínu K) aktivován na trombin účinkem enzymu - trombokinázy v přítomnosti vápenatých iotnů. Trombin poté konvertuje fibrinogen na fibrin. Ten vytváří síť vláken, ve které se zachytí krvinky - vzniká tzv. krevní koláč (hemostatická zátka) a tím se céva uzavře. Zbývající nažloutlá tekutina je krevní sérum - krevní plazma bez fibrinogenu.
Srážení krve musí však probíhat lokálně v místě poškozené tkáně, nesmí dojít ke generalizovanému srážení (koagulaci) v celém cévním systému, tzv. trombóze (vzniká trombus, srážená krev v cévě, čímž může dojít k ohrožení funkce krevního oběhu, případně k srdeční zástavě). To zajišťuje mimo jiné látka - plazmin, která má schopnost fibrin opět rozpustit – tzv. fibrinolýza.

Mezi významní inhibitory srážení krve patří:

  • Antitrombin III – potřebuje pro svou aktivaci působení heparinu. (Pozn. autora: Antitrombin III vytváří s trombinem komplex v poměru 1:1 a tím ho inaktivuje).
  • Protein C – je obsažen v plazmě; je aktivován jednoduchým štěpením účinkem trombinu.

Opakovací otázky:

  1.  Které tekutiny tvoří vnitřní prostředí lidského těla?
  2. Vyjmenujte specifické funkce krve.
  3. Jaké složení má krevní plazma?
  4. Proč mají zralé erytrocyty jen omezenou životnost, kolik tato životnost činí?
  5. Kde vznikají červené a bílé krvinky?
  6. Kolik je přibližně červených krvinek v 1 mm3 (µl) krve u mužů a žen?
  7. Kterých granulocytů je nejvíce?
  8. Jaký význam mají lymfocyty B a T?
  9. V čem se liší 0-buňky od T a B lymfocytů.
  10. Kolik bílých krvinek má být obsaženo v 1 mm3 (µl) krve zdravého člověka?
  11. Z jakých buněk vznikají monocyty a na jaké buňky se přeměňují?
  12. Co je imunita?
  13. Popište stručně princip srážení krve (hemokoagulace).
  14. Co je krevní sérum?
  15. Kterou skupinu bílých krvinek ničí virus HIV?
  16. Které jsou významné inhibitory srážení krve?
  17. CO je sedimentace krve a proč se zjišťuje?

Krevní skupiny

Rozlišují se 3 základní faktory, podle kterých lze rozdělit erytrocyty různých lidí do tří hlavních krevních systémů:

  • AB0 - nejrozšířenější krevní systém v lidské populaci;
  • Rh faktory - určuje bližší specifikaci krevní skupiny;
  • MNSs, někdy se tento krevní systém využívá při určování paternity (otcovství).

Základní krevní systém AB0(H)

Jeho spoluobjeviteli jsou Landsteiner (1930 Nobelova cena), Decastrello, Sturli, Moss a Jan Jánský.  V rámci tohoto systému lze rozlišit 4 základní krevní skupiny: A, B, AB, 0 (H). Přítomnost člověka k dané krevní skupině určují dvě látky:

  1. Aglutinogen - látka přítomna na povrchu membrány erytrocytů, je polysacharidového původu - typ A nebo typ B.
  2. Aglutinin – látka proteinového původu přítomná v plazmě. 

Jedinci s krevní skupinou 0 nemají působící aglutinogeny, zároveň u nich nepůsobí příslušné aglutininy.

Jan_Jnsk

Obrázek č. 6 Jan Jánský. (Zdroj:Trojan, S. a kol.: Atlas biologie člověka, Scientia, 2002).

 Analýza krevních skupin

Pro aglutinogen typu A je specifický anti A-aglutinin.Pro aglutinogen typu B je specifický anti B-aglutinin.

Pro základní analýzu krevních skupin platí tzv. Landsteinerův zákon se 2 postuláty:
 1. Je-li v příslušných erytrocytech obsažen příslušný aglutinogen, pak nesmí být v plazmě obsažený jemu specicfický aglutinin.
2. Není-li v erytrocytech obsažen příslušný aglutinogen, pak musí být v plazmě obsažený jemu specifický aglutinin.

Krevn_skupiny
Obrázek č. 7 Rozložení krevních skupin v populaci ČR. (Zdroj:Trojan, S. a kol.: Atlas biologie člověka, Scientia, 2002).

Krevní skupiny v evropské populaci

Procentuální zastoupení obyvatel, kteří jsou nositeli příslušné krevní skupiny je rozdílné v různých zemích jednotlivých částí světadílů.


krevní skupina západní Evropa ČR
A 42 41,5  
B 9 14,1   
AB 3 6,6
0 46 37,4

Směrem do východní Evropy přibývá počet obyvatel s krevní skupinou B (asi 40 %).

Aglutinogeny - jsou obsažené i v jiných tělních tekutinách a orgánech (slinivka břišní, slinné žlázy, játra, plíce, ledviny, ejakulát, amniová tekutina ad.). Vznikají na konci 6. týdne plodového období; po narození dosahuje jejich koncentrace asi 1/5 hodnoty v dospělosti. Zejména pak během puberty jejich množství progresívně narůstá.
Aglutininy – u 50 % novorozenců byly prokázány specifické aglutininy přefiltrované placentou od matky. Jinak aglutininy vznikají kolem 10. dne po narození, svého maxima dosahují pak kolem 10. roku věku dítěte. Posléze začíná jejich hladina ubývat.

vztah_aglutinogen_a_aglutinin
Obrázek č. 8 Vzájemný vztah aglutinogenů a jim specifických aglutininů. (Zdroj: Trojan, S. a kol.: Atlas biologie člověka, Scientia, 2002).

Vztah krevních skupin k transfuzím

V krevním séru dárce lze ignorovat specifické aglutininy, protože tyto jsou dokonale zředěné v mnohem větším objemu plazmy příjemce. Tyto aglutininy jsou navíc neutralizovány aglutinogeny volnými, zastoupenými v tělesných tekutinách příjemce. Při transfuzi krve se nemusí tedy brát v úvahu ani aglutinogeny příjemce. Především je nutné sledovat vztah specifických aglutininů příjemce ke krvinkám (aglutinogenům) dárce. Výjimku však tvoří jedinci s krevní skupinou 0, u kterých může vlivem vysoké koncentrace aglutininů dojít v krvi přijaté transfuzí ke srážení (aglutinaci). 

Samostatná práce:

Úkol č. 1:
Pokuste se sestavit pomocí lístečků z obálky tabulku křížení krve (podle přiložené šablony) jednotlivých krevních skupin v pořadí AB, A, B a 0. Jestliže dojde při transfuzi ke srážení (aglutinaci) erytrocytů a tedy krev není vhodná pro dárcovství, použijte lísteček se znaménkem +; nedojde-li ke srážení (aglutinaci), pak je krev vhodná pro transfuzi, použijte lísteček se znaménkem -.

Úkol č. 2: Ze získané tabulky vyvoďte závěr, jakou krev mohou přijmout jedinci s danými krevními skupinami - AB, A, B a 0.

Rhesus skupiny (Rh systém)

Druhým nejčastěji vyšetřovaným antigenním systémem v erytrocytech je Rh faktor. Jeho název je odvozen od reakce protilátek proti krvinkám opice Macacus rhesus, které shlukují ve většině případů i lidské krvinky. Erytrocyty této opice byly injikovány do oběhu králíka, v jeho krvi vznikly reakcí na antigeny přítomné v buňkách specifické protilátky, které zapříčinily srážení (aglutinaci) erytrocytů z opice. Toto králičí imunisované sérum pak bylo dlouhodobě prozkoumáváno a zjišťovaly se jeho účinky na lidské erytrocyty. U 85 % bělošského obyvatelstva bylo zjištěno přítomné srážení (aglutinace) krvinek, tito lidé jsou tedy nositelem Rh+ faktoru, v jejich krvi je přítomen antigen D. U zbývajících 15 % obyvatel ke srážení nedošlo, v jejich krvi není přítomen antigen D, tito jedinci jsou nositeli Rh- faktoru.

Na rozdíl od krevního systému A, B, 0 (H) nejsou v lidské krvi přítomny žádné přirozené protilátky anti-Rh. Mohou se však vytvořit při opakované transfuzi nebo opakovaném těhotenství. Při neshodě Rh-faktorů mezi matkou a plodem může dojít při opakovaném těhotenství k poškození plodu: je-li matka Rh negativní a plod Rh pozitivní, krvinky plodu pronikají placentální bariérou do krevního oběhu matky, v jejíž krvi začnou vznikat protilátky proti krvinkám plodu. Krvinky se rozpadají a zvyšuje se množství zbytků krevního barviva - bilirubinu, které mimo jiné proniká do nezralého mozku plodu a ten poškozuje. Stupeň poškození plodu závisí na množství vytvořených protilátek  a může skončit smrtelně. Proto je nezbytné u Rh negativní matky těhotné Rh pozitivním plodem sledovat hladinu protilátek a v potřebných případech podat anti-D sérum, které likviduje ojedinělé Rh pozitivní krvinky plodu v oběhu Rh negativní matky.

Rh
Obrázek č. 9 Rh negativní matka a její Rh pozitivní plod. (Zdroj:Trojan, S. a kol.: Atlas biologie člověka, Scientia, 2002).

Opakovací otázky:

  1. Jakou krevní skupinu má universální dárce a universální příjemce. Objasněte tyto pojmy.
  2. Co můžete říci o jedinci, který je Rh+?
  3. Jaký význma má znalost Rh faktoru?
  4. Vysvětlete pojmy: aglutinogeny a aglutininy. Kdy tyto látky vznikají?

Srdce, krevní oběh

Krevní oběh člověka tvoří cévy (vasa) a srdce (cor, cardia). Krevní cévy se dělí do tří skupin:

  1. Tepny (arteriae) - většinou odvádí krev od srdce.
  2. Žíly (venae) - většinou odvádí krev do srdce.
  3. Vlásečnice (kapiláry).

 Tepny (arterie)

Vedou krev směrem ze srdce, zpravidla okysličenou. Jejich stěny jsou pevné a pružné, obr. 10a.
Stavba stěny tepny:

  • vnitřní vrstva endotelových (výstelkových) buněk;
  • vrstva hladké svaloviny;
  • povrchová vrstva vazivová (elastické vazivo).

Žíly (vény)

Vedou krev směrem k srdci, zpravidla odkysličenou krev. Jejich stěny tvoří stejné vrstvy, jako mají tepny, ale více tenké, obr. 10b. Na žilních stěnách dolních končetin jsou chlopně, které zabezpečují jednosměrný průtok krve směrem k srdci.

tepna la
Obrázek č. 10a Stavba stěny tepny - obrázek vlevo a obrázek č. 10b Stavba stěny žíly - obrázek vpravo.
(Zdroj: Trojan, S. a kol.: Atlas biologie člověka, Scientia, 2002).

Vlásečnice (kapiláry)

Nacházejí se v koncových částech těla. Jsou ve většině tkání kromě chrupavek, pokožky a kožních derivátů - kůže, vlasy, nehty a chlupy. Hlavní funkcí je výměna dýchacích plynů ve tkáních (kyslíku a oxidu uhličitého).

Srdce (cor, kardie)

Srdce, obr. 9,  je dutý svalový orgán vážíví 260 až 320 g. Leží v mezihrudním prostoru, tzv. mediastinum. Jeho velikost se orinetačně udává jako velikost pěsti člověka, kterému patří. Na povrchu leží vazivová blána - osrdečník, perikard. Hlavní složkou srdečních stěn je srdeční svalovina - myokard, tvořený zvláštním typem příčně pruhované svaloviny. Cévní zásobení myokardu zajišťují věnčité, koronární cévy.
Srdce má tvar pyramidy. Srdeční báze (basis cordis) směřuje doprava, dozadu a nahoru. Srdeční hrot (apex cordis) směřuje doleva, dopředu a dolů.

Stavba srdce

Na stavbě srdce člověka se podílí dvě komory, dvě předsíně a cévy.

  1.  Žilní splav (sinus venosus) - tvoří horní a dolní dutá žíla
  2. Komory (j. č. ventriculus) - jsou dvě, mají silné stěny, představují rytmickou část srdce, vhání krev do tepen (artérií).
  3. Předsíně (j. č. atrium) - jsou dvě, mají slabší stěny, slouží k shromažďování krve před jejím vstupem do komor.
  4. Tepenný kmen (truncus aorte - odstupující z levé komory, truncus pulmonalis - odstupující z pravé komory) - tvoří ho tepny odstupujících ze srdce.

Chlopně v srdci

  • Chlopně cípaté (valvulae atrioventricularis) - oddělují komoru od předsíně, v levé polovině srdce je chlopeň dvojcípá (valva mitralis, syn. bicuspidalis; pozn. autora: její dva cípy mají podobu biskupské mitry) a v pravé polovině srdce je chlopeň trojcípá (valva tricuspidalis). Při srdeční diastole se otevírají tlakem krve, jež je hnána do předsíní a komor, při systole se přetlakem krve v komorách uzavírají.
  • Chlopně poloměsíčité (valvulae semilunares) - jsou vždy při odstupu tepen z komor, otevírají se přetlakem krve v komorách při systole, při diastole se uzavírají tlakem krve, která proudí z komor do tepen.

srdce

Obrázek č. 11 Stavba srdce. (Zdroj: Trojan, S. a kol.: Atlas biologie člověka, Scientia, 2002).

 

chlopn_v_srdci

Obrázek č. 12 Dvojcípá (valva bicuspidalis) a trojcípá (valva tricuspidalis) chlopeň. (Zdroj: Trojan, S. a kol.: Atlas biologie člověka, Scientia, 2002).

 Činnost srdce

Hlavním úkolem srdce je vypudit krev do tělního oběhu, tím dochází k zásobení všech orgánů. Jedna srdeční akce vždy sestává ze systoly (stahu) a diastoly (ochabnutí) myokardu.

Hlavní podnět pro práci srdečního svalu vychází ze stěny pravé srdeční síně, místa tzv. sinoatriálního uzlíku (nodus sinuatrialis), Keith-Flackův uzel. Celá srdeční revoluce (srdeční činnost) trvá přibližně 0,83 sekund při klidové tepové frekvenci 60-80 tepů za minutu.

Každá srdeční revoluce sestává ze 4 fází, jedné systoly a jedné diastoly síní a komor:

 

  • Fáze IV. - fáze plnící, diastola (ochabnutí) komor a systola (stah) síní, po překročení tlaku v síních se otevřou cípaté chlopně a komory se plní krví (objem naplnění jedné komory je 125 ml, max. 250 ml).

fze_IV_A fze_IV._B

Obrázek č. 13a Fáze IV - fáze plnící - diastola komor a systola síní. Legenda k obrázkům: vlevo: stah (systola) síní, dokončuje se plnění komor; vpravo: krev proudí otevřenými cípatými chlopněmi do ochablých komor. (Zdroj: Trojan, S. a kol.: Atlas biologie člověka, Scientia, 2002). 

  • Fáze I. - fáze napínací komor, probíhá systola, vzruch přechází na svalovinu komor, tím dojde k jejich kontrakci; všechny 4 chlopně jsou uzavřené a objem krve v obou komorách je tím stejný, tzv. izovolumická kontrakce. Tlak v komorách stále stoupá,  komorách překoná hodnotu tlaku v odstupujících cévách, otevřou se poloměsíčité chlopně. vzruch přechází na svalovinu komor, tím dojde k jejich kontrakci. V tomto okamžiku jsou všechny 4 chlopně uzavřené a objem krve v obou komorách je tím stejný – tzv. izovolumická kontrakce. Tlak v komorách stále stoupá a až jeho hodnota překročí hodnotu tlaku v odstupujících cévách (v aortě asi 80 Torr), otevřou se poloměsíčité chlopně.

fze_I 

 
Obrázek č. 13b Fáze I - fáze napínací komor. Legenda k obrázku: Začíná stah (systola) komor, všechny čtyři chlopně jsou uzavřeny; stoupá tlak krve uvnitř komor - tzv. izovolumická kontrakce; současně se začínají plnit krví síně. (Zdroj: Trojan, S. a kol.: Atlas biologie člověka, Scientia, 2002).
 
  • Fáze II. - fáze vypuzovací, probíhá systola, krev je vypuzována do příslušných tepen; z levé komory do aorty, tzv. aortální tepový objem (tepový objem srdce) - množství krve vypuzené do aorty - asi 70 ml krve, z pravé komory do plícnice. Tlak v aortě dosahuje v tomto okamžiku svého maxima - asi 120 Torr - 18. rok věku. Poměr tepového objemu ke komorovému se označuje pojmem ejekční frakce.

Fze_II

Obrázek č. 13c Fáze II - fáze vypuzovací systoly. Legenda k obrázku: Stah svalstva komor vypudí krev otevřenými poloměsičitými chlopněmi do srdečnice (aorty) a plicnice (plícní tepna). (Zdroj: Trojan, S. a kol.: Atlas biologie člověka, Scientia, 2002).
  • Fáze III. - fáze relaxace diastoly, po vypuzení krve z komor tyto komory ochabují, klesá v nich tlak až pod hranici tlaku krve, v okamžiku vzniku přetlaku v síních se opět otevírají cípaté chlopně a nastává fáze plnící (fáze IV.), začíná diastola komor.
Fze_III_A Fze_III_B
Obrázek č. 13d Fáze III - fáze relaxace diastoly. Legenda k obrázkům: vlevo: krev proudí do ochablých síní, všechny srdeční chlopně jsou uzavřeny; vpravo: dokončuje se plnění síní, cípaté chlopně se otevírají. (Zdroj: Trojan, S. a kol.: Atlas biologie člověka, Scientia, 2002).

Projevy činnosti srdce

Krevní zásobení srdeční svaloviny věnčitými, tzv. koronárními tepnami se uplatňuje pouze v diastole, protože během systoly jsou cévy stlačeny kontrakcí (stahem) svalu. Akustickým projevem srdeční akce jsou tzv. srdeční ozvy. První je slyšitelná v napínací fázi systoly (I), je hlubší a delší, nejlépe slyšitelná na srdečním hrotu. Druhá pak při uzavření poloměsíčitých chlopní na počátku diastoly; je vyšší a kratší, nejlépe slyšitelná nad odstupem aorty.
  Chorobné šelesty jsou obvykle způsobené špatným uzavíráním chlopní či jejich špatným těsněním (stenóza, insuficience).

srden_ozvy

Obrázek č. 14 Místa poslechu (auskultace) srdečních ozev. (Zdroj: Trojan, S. a kol.: Atlas biologie člověka, Scientia, 2002).

Projevy zdravého i nemocného srdce lze sledovat na základě elektrických jevů (elektrody jsou umístěné různě na povrchu těla), snímá se tzv. EKG (elektrokardiografický) záznam, obr. 13 a 14. (Pozn. autora: Vlna P odpovídá systole síní, kmity Q, R, S odpovídají systole komor a vlna T odpovídá diastole komor). Dále lze sledovat akustické projevy (poslechem přes hrudní stěnu) nebo mechanické projevy (tlukot srdce) – jsou to tzv. neinvazivní metody. Dále lze sledovat činnost srdce invazivními metodami – zavedení katetru nebo sondy do dutiny srdeční nebo do cév.

EKG_1 

Obrázek č. 15 Zápis EKG křivky a její jednotlivé amlitudy. (Zdroj: Trojan, S. a kol.: Atlas biologie člověka, Scientia, 2002).

EKG_2 
Obrázek č. 16 Modelový záznam EKG křivky u zdravého člověka. (Zdroj: Trojan, S. a kol.: Atlas biologie člověka, Scientia, 2002).

Převodní srdeční systém

Vzruch vzniká v sinoatriálním uzlu (sinusový uzel, viz výše) ve stěně pravé srdeční předsíně. Z tohoto místa se šíří do oblasti mezisíňové přepážky, do místa tzv. atrioventrikulárního uzlu (síňokomorový uzel, Aschoff-Tawarův uzel), z něho vychází tzv. Hisův svazek – jediné místo, kde souvisí svalovina síní a komor, tento svazek přechází přes komorovou přepážku a poté se větví v Tawarova vlákna, která se zakončují tzv. Purkyňovými vlákny.

 

VIDEO: http://www.youtube.com/watch?v=H04d3rJCLCE; Anatomie lidského srdce.


Tlak krve (TK)

Vzniká působením krve na cévní stěnu – měří se hodnota systolická (tj. max. hodnota arteriálního tlaku při systole), dále pak hodnota diastolická (tj. nejnižší hodnota arteriálního tlaku při diastole). Hodnota TK se běžně zapisuje pomocí dvou čísel oddělených lomítkem, přičemž jako první se vždy zapisuje hodnota systolická, za lomítkem pak hodnota diastolická. Geometrický průměr systolické a diastolické hodnoty představuje tzv. střední arteriální tlak – jeho hodnota je důležitá pro správné krevní zásobení jednotlivých orgánů.

Normální hodnoty TK (vyjádřené v Torrech - mm/Hg) jsou:

  • u dětí v předškolním věku: 75 – 80/45-50
  • u dětí ve školním věku: 90 – 110/55 – 60
  • v období dospívání: 100 – 120/75 – 80
  • v 18 letech života člověka je průměrná hodnota TK asi 120/80.

(Pro převod na kPa: 1 mm/Hg = 0,133 kPa). S přibývajícím věkem výrazněji stoupá u dospělých systolická hodnota TK diastolická je vždy o 35 – 50 mm/Hg nižší než hodnota systolická.

Tlak krve (TK) s přibývajícím věkem:

Ustálí-li se systolická hodnota v 17 až 18 letech na 115 – 120 mm/Hg, pak s narůstajícím věkem by měla systolická hodnota TK přibývat na každé dva roky o 1 mm/Hg, nikoliv podle vzorce 100 + věk (toto tvrzení je již zastaralé a nesprávné). Zhruba asi v 60 letech by měla být systolická hodnota kolem 145 – 150 mm/Hg.

!!Autor upozorňuje: Opakovaně naměřenou klidovou hodnotu tlaku krve v dospělosti v rozmezí 140 - 165/95 - 100 je nutné považovat za zvýšený tlak krve. Opakovaně naměřená hodnota TK větší než 165/100 svědčí zpravidla o vysokém krevním tlaku, tzv. hypertenzi!! Lidé s cukrovkou (diabetem) mají hraniční hodnotu tlaku krve 135/85.

Úkol: Zamyslete se nad faktory, které mohou ovlivnit hodnotu TK u člověka. Poté vyvoďte s vyučujícím závěr o změnách TK v životě člověka.

Následující obrázek č. 17 vyjadřuje hodnoty TK v cévách lidského organismu:

TK
Obrázek č. 17 Hodnoty tlaku krve v cévách lidského organismu. (Zdroj:Trojan, S. a kol.: Atlas biologie člověka, Scientia, 2002).

Poruchy srdečního rytmu (arytmie, dysrytmie) - jsou obvykle způsobeny změnami tvorby nebo vedení srdečního podráždění.
Porucha tvorby srdečního vzruchu – arytmie (tepová frekvence není pravidelná, např. u dýchání: vdech ji zvyšuje, výdech zpomaluje).
Stoupne-li sinusová frekvence nad 100 za minutu, jedná se o tzv. tachykardii (fyzická zátěž, horečka, afekty....). Klesne-li sinusová frekvence pod 60 za minutu, nastává bradykardie.

Řízení srdeční činnosti 

  • Nervové - uplatňuje se jednak vliv bloudivého nervu (nervus vagus; X. mozkový nerv) a jednak vliv vegetativního nervového systému (sympatikus, parasympatikus). Vzruchy přiváděné sympatikem z cévohybných center v míše většinou působí zúžení cév, tzv. vazokonstrikci – zvyšuje frekvenci srdečního tepu, velikost a sílu stahu srdce, dráždivost srdce a rychlost vedení vzruchu v srdci. Účinek parasympatiku z prodloužené míchy je většinou tlumivý na srdeční činnost, způsobuje rzšíření průsvitu cév vazodilataci – zpomaluje frekvenci tepu, zpomaluje vedení vzruchu srdcem a snižuje velikostsrdečních stahů.
  • Hormonální: pro toto řízení se již v embryonálním vývoji zakládají dva typy receptorů:
  1. Beta receptory – reagují na katecholaminy (adrenalin, noradrenalin), jejich stimulace má na srdeční činnost stejný účinek jako působení sympatiku.
  2. Muskarinové receptory – reagují na acetylcholin, jejich stimulace má na srdeční činnost stejný vliv jako parasympatikus.
  • Regulace pochodů řídících srdeční činnost je zároveň reflexní: změna krevního tlaku, na tuto reagují tzv. baroreceptory (leží v oblasti aortálního oblouku a v sinu (splavu) krkavice). Vzruchy jsou vedeny mozkovými nervy doprodloužené míchy. Zvýší-li se TK, je toto kardioinhibiční centrum aktivováno - dochází k ochabnutí srdeční činnosti (přes vlákna bloudivého nervu). Sníží-li se TK, je aktivováno vazomotorické centrum (přes vlákna sympatiku), dochází k posílení srdeční činnosti.

Opakovací otázky:

  1.  Uveďte shody a rozdíly ve stavbě tepen a žil.
  2. Čím se vyznačují krevní vlásečnice?
  3. Jakým způsobem je řízena rytmická činnost srdce?
  4. Popište zákaldní srdeční oddíly lidského srdce.
  5. Popište převodní srdeční systém.
  6. Jaké projevy srdeční činnosti lze sledovat u zdravého i nemocného srdce člověka?
  7. Popište malý krevní oběh.
  8. Jaká hodnota systolického tlaku by měla být u mladého člověka ve věku 17 až 18 let?
  9. Jakou hodnotu tlaku krve by měl mít zdravý člověk v 50 letech svého života.
  10. Vysvětlete pojmy: arytmie, tachykardie a bradykardie.
  11. Doplňte tvrzení:
  • mezi pravou předsíní a pravou komorou je chlopeň ____________;
  • při odstupu plicní tepny z pravé komory se nachází ________________;
  • místem vzniku vzruchu (impulsu) v srdci je ________________.
 Vybrané nemoci oběhové soustavy
  • Ischemická choroba srdeční (ICHS) – krevní zásobení do určité části myokardu je omezeno a buňky částečně ochuzeny o přívod kyslíku. Mezi základní formy ICHS patří
  1. Ateroskleróza – obvykle způsobená zúžením tepen a ztuhnutím jejich stěny, do které se ukládá tuk (aterom). Obvykle se vyvíjí na počátku na základě zvýšené hladiny cholesterolu a jiných tuků v krvi. K hlavním rizikovým faktorům patří kouření, strava s vysokým obsahem tuků, nedostatek pohybu a nadváha!
  2. Angina pectoris (AP) – bolest na hrudi, objevující se při námaze a tišící se v klidu. Je znamením, že myokard není dostatečně zásoben krví (obvykle následek aterosklerózy). Záchvat AP se obvykle dostaví při tělesné námaze, dále ho může vyvolat stres, chladné počasí nebo přejedení. Typická je silně svíravá bolest za hrudní kostí, která může projikovat do krku, čelistí a dolů do horní končetiny, zejména levé. Záchvat obvykle ustane po 10 až 15 minutách. První pomoc při AP - viz "Vybraná témata laické první pomoci".
  • Infarkt myokardu - obvykle nastává v důsledku ischemické choroby srdeční, na podkladě aterosklerózy a následné tvorbě sraženiny (tzv. trombus). Obvykle nastane náhle bez předchozího varování. Bolest na hrudi je lokalizována stejně jako u anginy pectoris, ale je mnohem silnější (krutější), neustane ani v klidu a nemusí být vyvolána tělesnou námahou. K typickým příznakům patří pocení, dušnost, pocit na zvracení, případně bezvědomí.
    První pomoc - viz. "Vybraná témata laické první pomoci".

 







 

 



 









 
 







Imunitní mechanismy

Imunitní systém tvoří společně s nervovým a hormonálním řízením tři základní informační systémy lidského těla. Jeho hlavní funkcí je obrana těla před živými buňkami a látkami s geneticky cizorodou informací, tedy rozpoznat "vlastní" od "cizího" a to si pamatovat a bránit se mu. Cizorodé látky se označují pojmem antigeny. Mohou to být např. viry, bakterie, buňky, bílkoviny ad.

Dělení imunitních reakcí v lidském těle:
  • nespecifická imunita - vrozená, přirozená
  • specifická imunita - adaptivní, získaná - humorální (B-lymfocyty) a celulární, buněčná (T-lamfocyty)














Navigace: 3. ročník Anatomie a fyziologie člověka Soustava oběhová - cévní