Biologie

E-learning jako vzdělávací nástroj školy 3. tisíciletí

  • Full Screen
  • Wide Screen
  • Narrow Screen
  • Increase font size
  • Default font size
  • Decrease font size

Paryby

Email Tisk PDF

Třída: PARYBY (Chondrichthyes)

Jsou to nejprimitivnější žijící čelistnatci. Žijí v mořích, na širém moři daleko od dna. Jsou různě velcí – mohou dosahovat až 18 metrů délky (vyhledejte nevětší parybu světa). Jejich tvar těla je torpédovitý nebo shora zploštělý.
Tělo pokrývají plakoidní šupiny, tvořené kostní tkání – dentinem (odpovídá lidské zubovině) na povrchu s tenkou vrstvou emailu. V oblasti čelistí jsou plakoidní šupiny zvětšené a tvoří skutečné zuby, které jsou trvale nahrazovány.

Orgánové soustavy paryb

Kostra – je pouze chrupavčitá. Chorda je zachována a prostoupena chrupavkou a vápenatými inkrustacemi.

  • Lebka – celistvá bez švů, vpředu protažená v rostrum, pod nímž leží ústa ve tvaru příčné štěrbiny. Čelisti vznikají přeměnou žaberních oblouků
  • Páteř – tvoří obratle, částečně zvápenatělé
  • Končetiny – jsou vyztuženy chrupavčitou kostrou, jsou složené z pletence a kostry volné končetiny
  • Přeměna končetin v ploutve: Nepárové: ocasní, hřbetní, řitní. Párové: prsní a břišní.

Trávicí soustava – tvoří ji ústa, hltan, jícen, žaludek a střevo, střevo obsahuje spirální řasu – tyflosolis, která přechází v kloaku; játra jsou veliká– obsahují velké množství tuku – zdroj energie a jsou zároveň hydrostatickým orgánem, snižujícím měrnou hmotnost paryby ve vodě, vyvinuté jsou žlučník i slinivka břišní.

Dýchací soustava – dýchají 5 páry žaber (žábry jsou omývané vodou, nabíranou ústním otvorem pohyby hltanu – potřebný proud vody je vytvářen pohyby paryby, plynový měchýř typický pro ryby není vytvořen. Při hladině se udržují paryby výhradně činností svého svalstva.

 Cévní soustava – tvoří čtyřdílné srdce a cévy

Stavba srdce:

  • žilní splav, předsíň, komora a tepenný násadec – srdce je venózní, obsahuje pouze odkysličenou krev, je tedy jen jeden krevní oběh;
  • zvláštností u paryb je vysoký obsah močoviny v krvi – až 0,8 % (tato hodnota výrazně převyšuje hodnotu močoviny v krvi obvyklou pro mořské ryby). Paryby tak vyrovn{vají osmotický tlak okolní mořské vody – vůči mořské vodě jsou mírně hypertonické.

Vylučovací soustava – jsou vyvinuté prvoledviny (opistonefros) – leží po stranách páteře, společně vyúsťují do kloaky.

Nervová soustava – mozek je protáhlý, pětidílný: koncový mozek, mezimozek, střední mozek, mozeček a prodloužená mícha. Dokonale jsou vyvinuté zejména čichové laloky koncového mozku, mozeček a střední mozek.

Smysly - paryby mají velké složené oči, jsou citlivé na světlo, mají však malou ostrost vidění, dále jsou vyvinuté smysly čichu a chuti, proudový a rovnovážný orgán (postranní čára). Čich není na povrchu hlavy jako u ryb, ale jen v ústech a hltanu. 

zralok_postranni_cara

Obrázek č. 1 Umístění postranní čáry žraloka.

Pohlavní soustavy – odděleného pohlaví, pohlavní orgány jsou párové; oplození je vnitřní, vejce jsou velká, bohatá žloutkem (polylecitální), chybí larvální stadium; velmi častá je živorodost – zejména u žraloků, vývoj žraločích mláďat je přímý, počet mláďat jsou 2 – 4 ročně, tedy ve srovnání s rybami je velmi nízký.

Systém paryb

K parybám se přiřazují tři řády:

  1.  Žraloci (Selachiformes)
  2. Rejnoci (Rajiformes)
  3. Chiméry (Holocephali)

Žraloci (Selachiformes)

Jsou to strašliví lovci, plně vzrostlí jedinci mají jen m{lo přirozených nepřátel. Nejhojnější jsou v teplých vodách mírného pásma a tropů, obývají pobřežní pásma, otevřené oceány a dokonce vnikají i do tropických řek.
Typické znaky:

  • tělo proudnicového tvaru – tvar torpéda
  • mohutné čelisti s několika řadami ostrých zubů
  • velmi výkonné smysly – zejména čich.

Potrava a způsob výživy

Žraloci používají k lovu různé taktiky. Typičtí predátoři spoléhají na techniku krátkého pronásledování kořisti v otevřeném prostoru nebo na číhání a překvapivý útok ze zálohy. Jiné druhy hledají ve svém stanovišti sedící nebo pomalu se pohybující kořist nebo se zmocňují různých hrabavých živočichů. Někteří žraloci požírají uhynulé živočichy a jejich části, přičemž k lokalizaci zdechlin používají svůj přesný a jemný čich – dovedou zjistit pach i v ředění jedna k milionu. Ty největší druhy žraloků (žralok obrovský, žralok velerybí) se živí filtrováním potravy, jeden druh – žraloček brazilský je dokonce významným ektoparazitem na jiných žralocích, velkých rybách a mořských savcích.

(Pozn. autora: Typickou taktikou většiny žraloků je vystopovat svou kořist, zaútočit na ní, zranit ji, a poté vyčkat, až umře, aby zbytečně neplýtvali energií a neriskovali zranění při snaze usmrtit kořist sami. Mnoha lidem napadeným žralokem se stalo, že je žralok napadnul pouze jednou, odplaval a už se nevrátil. Toto pro někoho podivné chování se dá velmi jednoduše vysvětlit. Všichni aktivně lovící žraloci si neustále udržují teplotu těla přibližně o 2°C vyšší, než je teplota okolní vody, což jim umožňuje lovit i ve studenějších vodách. Na druhou stranu spotřebují pro udržení tělesné teploty poměrně velké množství energie. Proto se žraloci s oblibou živí například tuleni, kteří mají velké množství podkožního tuku - vydatného zdroje energie. A proto se může stát, že pokud žralok není extrémně hladový, člověk mu jednoduše "nezachutná", protože v jeho tkáních převládá spíš svalovina.)

 zralok_velrybi

Obrázek č. 2 Žralok velrybí v akváriu v Atlantě, Georgii. Zdroj: http://en.wikipedia.org.

 

Nejvýznamnější zástupci žraloků

  • Žralok bílý (lidožravý) (Carcharodon carcharias) - vynikající plavec (své svaly udržuje v neobyčejně zvýšené teplotě, což přispívá k jeho plaveckým výkonům, dorůstá délky 6 až 8 metrů, rozšířen je zejména při pobřeží Austrálie a USA. Jeho hlavní kořistí jsou lachtani, tuleni, delfíni, velké ryby a paryby včetně jiných druhů žraloků. Útočí vždy napřed velmi divoce, pak, když oběť slábne, se vzdálí, načež se vrátí a svou kořist v klidu sežerou. Je nazýván "Velký „lidožrout" – tento velký, strašlivě vypadající žralok je obávaným druhem, požírajícím lidi, což bylo z části vyvoláno fascinujícími dojmy po uvedení filmu Čelisti. Podle mezinárodní databáze útoků žraloků na lidi (International Shark Attack File) je však tomuto žralokovi přičítáno jen 311 obětí – případů usmrcení lidí od počátku vzniku registrace v roce 1960. (Detailní registrace probíhá v jižní Africe, USA a Austrálii).

zralok_bily

Obrázek č. 3 Žralok bílý (Carcharodon carcharias). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.


  • Žralok šedý (Hexanchus griseus) - obvykle osaměle žijící ve velkých hloubkách, na rozdíl od většiny žraloků má šest párů žaberních štěrbin. Živí se převážně rejnoky, kostnatými rybami a dokonce tuleni. Vyhledává své oběti taktéž v pomalu se pohybujících živočiších mořského dna. (Má kolem 5 metrů).

zralok_sedy

Obrázek č. 4 Žralok šedý (Hexanchus griseus). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.


  • Žralok tygří (tygrovaný, polární) (Galeocerdo cuvier) - je známý lidožrout a jeden z nejnebezpečnějších žraloků světa. Má neúměrně velkou hlavu vzhledem ke štíhlému torpédovitému tvaru těla. Preferuje zejména pobřežní vody, plave lovit v noci ke břehům a někdy prohledává velmi mělké vody zálivů. Tento žralok využívá taktiku výbušně rychlých přepadů živé kořisti – ryby, různí mořští plazi, bezobratlí živočichové i savci. Požírá však také zdechliny a dokonce i odpadky. Je vejcoživorodý. Samice vylučují z dělohy „mléko" jako dodatečnou výživu pro embrya. Dosahuje velikosti 5,5 až 7,5 metru). 

zralok_tygri

Obrázek č. 5 Žralok tygří (Galeocerdo cuvier). Zdroj: http://en.wikipedia.org.

zralok_tygri_zuby

Obrázek č. 6 Zuby žraloka tygřího. Zdroj: http://en.wikipedia.org.


  • Žralok sleďový (Lamna nasus) - žije převážně v Atlantském oceánu, živí se rybami.
  • Máčka skvrnitá (Scyliorhinus canicula) - je vejcorodá – samice kladou vaječná pouzdra do řasových porostů, s přílivem bývají pouzdra vyplavena na břeh a jsou komerčně známá jako „měšce mořských panen". (Tento žralok dosahuje délky kolem 1 metru). Patří k nejběžnějším evropským žralokům – má štíhlé tělo, hladkou kůži pokrytou mnoha tmavými skvrnami a menším množstvím světlých nebo bílých skvrn – pomáhají máčce skrýt se před dravci. Je aktivní ve dne i v noci, loví těsně u dna pomocí čichu, zejména mořské červy, měkkýše, korýše i malé ryby. Máčka se v Evropě loví pro výrobu oleje a pro maso).

macka_skvrnita

Obrázek č. 7 Máčka skvrnitá (Scyliorhinus canicula). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.


Rejnoci (Rajiformes)

Mají typické široké tělo a křídlovité ploutve. Jejich zploštělý tvar je typickým znakem adaptace k životu na dně (některé druhy, jako manty a siby, žijí a plavou v otevřeném moři. Rejnoci žijí na celém světě, ti s jedovými žlázami jsou rozmanitější v tropech, zatímco ostatní druhy se vyskytují spíše ve vod{ch mírného pásma. Hřbetní a ocasní ploutve zakrňují. Život v hejnech – volně plovoucí zástupci – siby - plavou pomocí velkých prsních ploutví a obvykle tvoří až několikasethlavá hejna. Všichni rejnoci jsou masožraví – loví obvykle malé ryby nebo bezobratlé živočichy žijící při dně. Jsou většinou vejcorodí.

Nejvýznamnější zástupci rejnoků
  • Rejnok hladký (Raja batis) – samci jsou hladší než samice, na každé prsní ploutvi má oválnou skvrnu.
  • Trnucha skvrnitá (amazonská) (Potamotrygon motoro) - sladkovodní rejnok, žije v Jižní Americe; je živorodá.
  • Trnucha obecná (Dasyatis pastinaca) - má na hřbetě u kořenu ocasu trn s jedovou žlázou, jíž užívá k obraně.
  • Parejnok elektrický (Torpedo marmorata) - disponuje elektrickou energií, kterou vytváří svou svalovou činností, velikost výboje je až 300 V – slouží k omráčení kořisti, případně k obraně.
  • Největší rejnok světa – manta obrovská (Manta birostris) - má délku 4 až 7 metrů, obvykle plave v otevřeném oceánu a pomalu, plavně pohybuje křídly – trojúhelníkovité zašpičatělé prsní ploutve jako velký pták. Přestože vypadá hrozivě, konzumuje plankton. Na každé straně hlavy má velký pohyblivý masitý lalok. Nemá jedové trny.

trnucha_americka

Obrázek č. 8 Trnucha americká (Dasyatis americana). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

parejnok_elektricky

Obrázek č. 9 Parejnok elektrický (Torpedo marmorata). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

manta_obrovska

Obrázek č. 10 Manta obrovská (Manta birostris). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.


Chiméry (Holocephali)

Podle nového systému bývají zařazovány jako samostatná podtřída. Typickým zástupcem je chiméra hlavatá (Chimaera monstrosa), obývající severní část Atlantiku a Středozemní moře. (Chiméra běloskvrnná žije na tichomořském pobřeží Severní Ameriky).

Typickým znakem chimér je jejich bizarní tvar těla – tělo je protáhlé, má velké prsní ploutve a bičovitý ocas, není kryté plakoidními šupinami souvisle.

Odlišnost od žraloků a rejnoků v anatomické stavbě:

  • pouze 4 žaberní štěrbiny (žraloci 5)
  • nemají kloaku
  • nemají střevní řasu typhlosollis
  • zuby nejsou doplňovány
  • zřetelný pohlavní dimorfismus – samci mají na hlavě výrůstek, sloužící k přichycení samice při páření.

chimera_beloskvrna

Obrázek č. 11 Chiméra běloskvrnná (Hydrolagus colliei). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

Na závěr – bizarní žraloci – kladivouni

Kladivoun obecný (Sphyrna zygaena) - je běžným druhem pobřežních vod a často je pozorován při hladině, kterou brázdí velkou hřbetní ploutví.
Může napadat i lidi. Je to skvělý plavec. V létě migruje směrem do chladnějších vod. Na rozdíl od jiných žraloků se kladivouni vyskytují v hejnech.

 

kladivoun_obecny

Obrázek č. 12 Kladivoun obecný (Sphyrna zygaena).

Opakovací otázky:

  1. Popište, jak dýchají paryby.
  2. Popište krevní oběh u paryb.
  3. Jmenujte alespoň 4 odlišné znaky v anatomické stavbě chimér od žraloků a rejnoků.
  4. Charakterizujte typické znaky v tělní stavbě žraloků.
  5. Které řády patří do třídy: Paryby?
  6. Jak je tělo žraloků nadnášeno ve vodě? Mají žraloci plynový měchýř?
  7. Jak se od sebe liší žraloci a rejnoci? Porovnejte jejich způsob života, tvar těla, dýchání a pohyb.
  8. Jaké způsoby rozmnožování mohou být u paryb?
  9. Jaký je tělní pokryv u paryb?
  10. Popište stavbu trávicí trubice paryb.

Spoluautor: Tomáš Durčák