Biologie

E-learning jako vzdělávací nástroj školy 3. tisíciletí

  • Full Screen
  • Wide Screen
  • Narrow Screen
  • Increase font size
  • Default font size
  • Decrease font size

Doplňkové informace - vývoj tělních soustav živočichů

Email Tisk PDF

  Fylogeneze a typy tělních tekutin

Tělní tekutiny

Tělní tekutiny tvoří vlastní vnitřní prostředí organismů. Zajišťují homeostázu - fyzikální a chemickou stálost vnitřního prostředí (stálá koncentrace látek, pH, osmotická koncentrace, teplota ad.) a přenos látek (plynů, živin, enzymů, hormonů ad.). Pokud se homeostáza naruší, má to nepříznivé důsledky na životní funkce celého organismu.
Tělní tekutiny se vyvíjely v souvislosti se zvětšováním těla, protože u organismů větší velikosti již nestačí výměna látek difúzí.
U živočichů se během fylogeneze vyvinuly tyto základní typy tělních tekutin: hydrolymfa, hemolymfa, lymfa (míza) a krev.

Hydrolymfa

Je to tělní tekutina fylogeneticky nižších skupin živočichů, např. u žahavců, ploštěnců a ostnokožců. Má podobné složení jako mimobuněčná tekutina těchto živočichů, ale obsahuje ionty a volné buňky amébovitého (měňavkového) tvaru. Neobsahuje bílkoviny umožňující transportní funkci. Hydrolymfa cirkuluje v trávicí soustavě.

Hemolymfa (krvomíza)

Jedná se o složitější typ tělní tekutiny, která cirkuluje v otevřené cévní soustavě většiny skupin bezobratlých živočichů, např. u měkkýšů a členovců. Obsahuje větší množství anorganických (soli) a organických (bílkoviny) látek, zejména pak modré barvivo hemocyanin obsahující Cu, které umožňuje přenos kyslíku – dýchání (Pozn. autora: Barvivo krve hemoglobin obsahuje železo (Fe2+) a barvivo svalů myoglobin obsahuje hořčík (Mg2+). Jsou v ní obsaženy také rozmanité buňky, zejména hemocyty (především u hmyzu).

Oddělené tělní tekutiny

Krev (sanguis)
Je vývojově nejdokonalejším typem tělní tekutiny stálého složení cirkulující v uzavřené cévní soustavě u všech skupin obratlovců. Vzniká v typických, tzv. krvetvorných (hemopoetických) tkáních - játra, slezina, kostní dřeň. Obsahuje větší množství anorganických i organických látek, hodně bílkovin, krevní barvivo hemoglobin a velké množství diferencovaných buněk - erytrocyty (u savců bezjaderné), leukocyty, trombocyty. Krev plní u těchto organismů mnohostranné a velmi důležité funkce.

Míza (lymfa)
Vzniká u obratlovců filtrací z tkáňového moku. Cirkuluje v uzavřené soustavě lymfatických cév, které vyúsťují do krevního oběhu. Odvádí zplodiny látkového metabolismu z jednotlivých tkání. Obsahuje některé typy leukocytů (lymfocyty, monocyty) – stává se častou cestou nádoru, které se lymfatickým systémem dostanou např. do jater.

Fylogeneze a typy dýchacích soustav

V následující tabulce je uvedeno složení atmosférického vzduchu:

plyn zastoupení v procentech
dusík 78,10
kyslík 20,98
oxid uhličitý 0,03
ozon 0,000001
vodík 0,0005
oxid dusný 0,0001
methan 0,00022
argon 0,94
neon 0,0015
helium 0,0005
krypton      0,0001
Tabulka č. 2 Složení suchého vzduchu.

Kyslík je organismy přijímán:

  • ze vzduchu: z 1 litru přibližně 210 ml kyslíku (ve vzduchu probíhá rychlá difúze plynů); s rotoucí nadmořskou výškou je jeho množství stejné, avšak jeho parciální tlak klesá (při normálním tlaku vzduchu 101,113 kPa je praciální tlak kyslíku přibližně 20,6 kPa; ve výšce 5 000 metrů je při tlaku vzduchu 57,500 kPa jeho parciální tlak pouze 11,7 kPa);
  • z vody: z 1 litru asi 6 ml kyslíku (ve vodě probíhá pomalá difúze)

Odhaduje se, že před 200 milióny let bylo v atmosféře Země asi 5 % kyslíku a 5 % oxidu uhličitého. Fotosyntézou rostlin se snižoval obsah oxidu uhličitého a stoupala koncentrace plynů v atmosféře. V současnosti je cirkulace vzduchu dostačující, proto organismy ještě nepociťují relativní nedostatek kyslíku. Příroda má ale omezené možnosti obnovy ovzduší. Tvorba kyslíku fotosyntézou zelených rostlin a přeměnou molekul vody účinkem kosmického záření nad rozsáhlými plochami oceánů je menší než jeho spotřeba.

Hypoxie - nastává u organismů, které se dostanou do prostředí s nižším atmosférickým tlakem. Další informace k hypoxii. Doba, po kterou může organismus přežít v oblastech s vyšší nadmořskou výškou, se prudce zkracuje se stoupající výškou; ve výšce 5 800 m. n. m. může člvěk žít kolem 5,5 měsíce, v 6 500 m. n. m. pak už jen 5 týdnů a ve výšce 7 900 m. n. m. pouze 5 dní. Adaptace na hypoxii.
Anoxie - stav, při kterém nastává v organismu úplný nedostatek kyslíku na úrovni buněk, tkání či orgánů (obvykle při úplné zástavě dýchání).
Asfyxie - dušení způsobené nedostatkem vzduchu, typické při ucpání dýchacích cest, kromě stavu hypoxie však stoupá rovněž koncentrace oxidu uhličitého v krvi.
Hyperoxie - nastává u organismů, které se dostanou do prostředí s vyšším tlakem vzduchu (potápění se do větších hloubek vod; sestup do podzemních chodeb apod.). Další informace k hyperoxii.

Některé druhy ptáků a savců vydrží pod vodou poměrně dlouhou dobu bez přísunu atmosférického kyslíku. Např. delfíni se mohou ponořovat pod hladinu až na 2 hodiny; velryby a tuleni na 18 minut, bobři a kačeny asi na 15 minut. Při ponoření pod vodu se živočichům inhibují dýchací reflexy. Jejich krev přednostnbě proudí do mozku a srdce. Potápějící se suchozemští savci a ptáci mají mimořádně objemný hrudník, při ponoření pod vodu se zastavuje plicní ventilace a sníží se počet srdečních tepů. Naopak se zvyšuje kyslíková kapacita krve.  

Ve vodě je odlišné složení dýchacích plynů než ve vzduchu. Zejména množství kyslíku je ve vodě výrazně menší než ve vzduchu. V 1 litru vody je obsaženo průměrně kolem 6 ml kyslíku (viz výše). Rozpustnost kyslíku výrazně ovlivňuje teplota vody a její pohyb. Při provzdušňování vod rozsáhlých ploch oceánů je důležité proudění vzduchu. Pokud je proudění vzduchu delší dobu menší, povrchové hladiny vod jsou málo okysličovány a živočichové začínají hynout. Rovněž s rostoucí teplotou vody se rozpustnost kyslíku snižuje, což opět představuje významné nebezpečí pro vodní živočichy.

Typy dýchání

Dýchací soustavy ektodemálního původu

  • Celým povrchem těla - u drobných živočichů kyslík proniká přímo k buňkám, typické pro prvoky (Protozoa), žahavce (Cnidaria), drobné členovce (Arthropoda) a korýše (Crustacea). U větších živočichů je nezbytný přenos kyslíku k buňkám tělními tekutinami, celým povrchem těla dýchají např. kroužkovci (Annelida). Dýchání celým povrchem těla je významné také pro některé obratlovce (Vertebrata), zejména pro jejich fylogeneticky nižší zástupce - některé ryby (Pisces) a obojživelníky (Amphibia). Rybí plůdky si zajišťují přívod kyslíku svou vysokou pohybovou aktivitou. Některé druhy ryb mohou dýcháním celým povrchem těla získat 17 až 80 % kyslíku. Obojživelníci mohou dýcháním přes kůži získat až 80 % kyslíku. U fylogeneticky vyšších skupin obratlovců se povrchové dýchání podílí na výměně dýchacích plynů jen asi v 1 až 2 % (při zvýšené tělesné námaze to může být, např. u koně, až 8 %). Zdůvodněte.

  • Tracheální dýchání, dýchání pomocí vzdušnic, je vyvinuté zejména u vzdušnicovců (Tracheata) a roztočů (). Tracheje (vzdušnice) jsou vychlípeniny pokožky vyztužené chitinem, rozvádějící vzduch po těle hmyzu. Vzdušný kyslík se trachejemi přivádí přímo k jednotlivým buňkám, ze kterých se zároveň odvádí oxid uhličitý a voda. 

trachea

Obrázek č. 10 Schéma vzdušnice u hmyzu.

Regulace tracheálního dýchání je možná pomocí stigmat.

Některé druhy vodního hmyzu mají vyvinuté tzv. tracheální žábry. Tyto omývá voda, ze které do žaber difunduje kyslík. Někteří zástupci vodního hmyzu mohou využívat také atmosférický kyslík. Kolem svého těla si hromadí zásoby vzduchu, ze kterého odčerpávají trachejemi kyslík pod vodou. Typickým zástupcem takto dýchajícího živočicha je vodouch stříbřitý (Argyroneta aquatica).

Dýchací soustavy entodermálního původu

  • Střevní dýchání - je typické pro některé druhy ryb, např. bahníci, mohou absorbovat kyslík ze vzduchu ústní dutinou nebo žaludkem. Pro tento účel mají v horní části trávicí trubice silně rozvětvenou soustavu klků s kapilárami, které zachycují kyslík.
  • Plynový měchýř - je typickým fylogenetickým předchůdcem plic u ryb. U dvojdyšných ryb rodu Bahník (Dvojdyšní, Dipnoi) zajišťuje veškerou výměnu dýchacích plynů behem jejich stavu strnulosti v nepřiznivých životních podmínkách. U většiny ryb v průběhu fylogeneze převzal plynový měchýř hydrostatickou funkci a jen částečně napomáhá při žaberním dýchání.
  • Žaberní dýchání - dominuje u ryb. U primitivnějších živočichů jsou žábry volně rozloženy do okolní vody, např. u mnohoštětinatců (Polychaeta), některých plžů nebo mladých pulců. U vyvinutějších organismů leží žábry v plášťové dutině (mlži, Bivalvia) nebo jsou kryty ochrannými útvary - krunýřem u raků nebo skřelemi u ryb (Pisces). Žábry leží na žaberních obloucích v podobě prokrvených a zřasených "listů". Proudící voda omývá žábry, ze kterých kyslík vychytávají bohatě rozvětvené kapiláry. Žábry jsou zakryté žaberními víčky.
  • Plícní dýchání - tento typ představuje nejrozšířenější typ dýchání u obratlovců žijících na souši. U bezobratlých živočichů se vyvinuly plícní vaky vzniklé vchlípením pokožky, např. u plžů (Gastropoda) nebo pavoukovců (Arachnida). U obratlovců (Vertebrata) vznikají plíce jako výběžek jícnu, jsou párovým orgánem uloženým v dutině hrudní. Plíce zůstávají ve spojení s trávicí soustavou (nosohltan, nasopharynx).
    Plícní dýchání se u jednotlivých skupin obratlovců během fylogeneze výrazně modifikovalo. U žab (Amphibia) představují plíce poměrně jednoduché vaky, dýchacími pohyby napomáhají svaly v dolní části dutiny ústní. U ptáků (Aves) nejsou plíce roztažitelné, zásobárnou vzduchu jsou vzdušné vaky, viz. obr. 11. Tyto mají nejen nadlehčovací funkci, ale také funkci dýchací. V porovnání s dýcháním savců platí pro dýchání ptáků tyto vlastnosti: plíce jsou menší, parabronchi jsou průchozí, ptáci mají jinou mechaniku dýchání při stání a za letu, nemají dokonale vyvinutou bránici ani vyvinutý pleurální vak (prostor); mezi průdušnicí a průduškami mají vyvinutý tzv. syrinx s blanitými hlasivkami (hlasové ústrojí). Savci již mají plíce dokonale vyvinuté. Plícní sklípky končí slepě. Mezi poplicnicí a pohrudnicí je tzv. pleurální prostor (vak, dutina), ve kterém je záporný tlak oproti tlaku vzduchu vnějšího prostředí. Tento záporný tlak umožňuje trvalé napnutí plic. Hodnota tlaku v pleurálním prostoru je u člověka při vdechu -1,33 kPa, při výdechu -0,67 kPa. Do pleurálního prostoru se nesmí dostat vzduch, jinak nastává kolaps (splasknutí) plic.

anatomie_dchn_ptk

 Obrázek č. 11 Anatomická stavba dýchací soustavy ptáků. Legenda k obrázku: Air space in bone - pneumatická kost; Air sacs - vzdušné vaky; Trachea - průdušnice; Bronchus - průduška; Lung containing parabronchi - plíce obsahují parabronchi.

Regulační funkce nervové soustavy

Nervová soustava zabezpečuje dynamickou rovnováhu vnitřního prostředí organismů – homeostáza, ale také rychlý a optimální vztah k podmínkám vnějšího prostředí – adaptaci.

U živočichů plní nervová soustava tři základní funkce:
1) přijímá podněty z vnějšího prostředí nebo z vnitřního prostředí organismu pomocí receptorů;
2) přenáší a zpracovává informace uvnitř organismu pomocí vzruchové aktivity;
3) zpracované (výstupní) informace odevzdává k příslušným efektorům – jedná se o výkonné, motorické funkce.

Podle původního názoru (Parkerova teorie) se nervová buňka vyvíjela jako zprostředkovatel informací mezi receptory a efektory. Podle novějších názorů se předpokládá, že již diferencované, málo drážditelné, buňky mají vlastnosti nervové buňky, ze kterých se později vyvinuly smyslové i svalové buňky.   

Při porovnání s počítačovými systémy lze zjistit nedostatky, ale také přednosti regulační funkce nervové soustavy:
A) Nedostatky regulační funkce NS:
- malá rychlost vedení signálů;
- nervová soustava nemůže současně přijímat a zpracovávat několik různorodých smyslových informací;
- unavitelnost – po jisté době nastávají deformace při zpracování smyslových informací;
- NS je emočně instabilní.

B) Přednosti regulační funkce NS:
- NS umožňuje dokonalý a adekvátní příjem informací (pokud se vyeliminují extrémní rušivé vlivy;
- spolehlivost NS při realizaci fyziologických funkcí, porucha některé části NS nemusí vyřadit z funkce celý regulační systém;
- NS má miniaturní rozměry (lidskému mozku a jeho nervovým buňkám by odpovídalo kybernetické zařízení o velikosti 10 x 10 x
100 m;
- NS má vysokou energetickou účinnost – pokud má lidský mozek příkon několik desítek W, odpovídající kybernetické zařízení by spotřebovalo energii velké elektrárny;
- NS má vysoký stupeň autoregulace, mění program činnosti v závislosti od vnějších podmínek, a to ve velmi krátkých časových
intervalech (počítačové stroje pracují obvykle podle předem sestaveného programu, jejich autoregulační funkce jsou omezené).

Proč je NS nejspolehlivější?
Regulační systém NS má celou řadu nadbytečných součástí, např. v lidském oku je až stonásobně více tyčinek a čípků.

Fylogeneze nervových soustav

Vývoj nervové soustavy
Neuron je základní stavební a funkční jednotkou NS živočichů a člověka.
Vývoj NS probíhal podle několika principů:
- diferenciace nervových buněk, které přijímaly, zpracovávaly informace a přeměňovaly je na výstupní signály;
- zvětšení počtu nervových buněk;
- shlukování neuronů do ganglií a zdokonalení spojení mezi nervovými buňkami;
- centralizace a hierarchizace nervových struktur a funkcí.

Typy NS

1. Volné uspořádaní jednotlivých
nervových buněk v těle – houbovci (Porifera) - jejich nervové buňky jsou bipolární nebo multipolární; umožňují regulovat řízení otvorů v těle, citlivě reagovat na podněty z vnějšího prostředí. Rovněž představují kontraktilní (stažitelné) buněčné elementy.

neuron

 
Obrázek č. 12 Multipolární neuron

2. Rozptýlená (difúzní) nervová soustava
Poprvé se objevuje u žahavců (Cnidaria), u nichž dochází k diferenciaci buněk na buňky receptorové a efektorové.
Stále však není rozlišená centrální a periferní nervová soustava. Tato reflexní soustava má poměrně slabou reflexní aktivitu, zpravidla se omezující pouze na jednoduché potravní a obranné reflexy. Jednotlivé neurony (bipolární či multipolární) se navzájem dotýkají.

3. Radiální (kruhovitá) nervová soustava
Vývoj této NS souvisí s její centralizací. Radiální NS je typická pro živočichy s radiální souměrností – medúzovci (Scyphozoa), ostnokožci (Echinodermata). V této NS již nastává polarizace neuronů včetně projevů jejich útlumu.

4. Gangliová (bilaterální) NS
Typická pro kroužkovce (Annelida) – žebříčkovitého typu; dále pro členovce (Arthropoda), ale také pro měkkýše (Mollusca), u nichž nejvyšší dokonalostí získala NS hlavonožců.
Největší shluk zauzlin se zpravidla koncentruje do přední části těla, tedy do optimální blízkosti hlavních smyslových orgánů – nadhltanové (syn. objícnové) ganglion.
Žebříčkovitá gangliová NS

ebkovit_NS
Obrázek č. 13 Žebříčkovitá NS (Zdroj: http://cs.wikipedia.org). 

Nadhltanové ganglion (ganglion supraoesophagiale) má poměrně složitou stavbu – skládá se ze tří částí – přední mozek (protocerebrum), střední mozek (deutocerebrum) a zadní mozek (tritocerebrum).
Právě v předním mozku ganglionu jsou důležitá centra pro tvorbu podmíněných reflexů u hmyzu, samozřejmě zde leží centra nepodmíněných reflexů - instinktů. Tato reflexní aktivita je podobná podmíněné reflexní činnosti u vyšších obratlovců.
Dokonce zde byla zjištěna rytmická bioelektrická aktivita, které se velmi podobá bioelektrické aktivitě mozku vyšších obratlovců (elektroencefalogram – EEG).

5. Trubicovitá NS
Je vyvinutá u pláštěnců (Tunicata), bezlebečných (Acrania) a obratlovců (Vertebrata).

Ústřední NS vzniká z trubice (v embryonálním vývoji z ektodermu) na hřbetní části těla. V hlavové části se trubice rozšiřuje do mozkového váčku (encephalon), který se ve fylogenezi obratlovců diferencoval na určité oddíly a utvořil se vlastní mozek (cerebrum). Větší část trubice se modifikovala na páteřní míchu (medulla spinalis).

Stavba mozku u ryb:
- koncový mozek (slabě vyvinutý, nemá řídící postavení), mezimozek
- střední mozek – hlavní ústředí
- mozeček, prodloužená mícha.

mozek_ryb
Obrázek č. 14 Stavba mozku ryb. (Zdroj: http://cs.wikipedia.org).

Stavba mozku u obojživelníků:

- přední mozek (silně vyvinuté polokoule koncového mozku), mezimozek;
- střední mozek – dobře vyvinutý;
- mozeček – slabě vyvinutý → redukce pohybu, prodloužená mícha.

U ryb a obojživelníků vystupuje z mozku 10 párů mozkových nervů.

Stavba mozku u plazů:
- přední mozek (silně vyvinuté polokoule koncového mozku), koncový mozek již přebírá funkci hlavního ústředí;
- poprvé se objevuje neopálium – šedá kůra mozková;
- mezimozek;
- střední mozek – dobře vyvinutý;
- mozeček – je již dobře vyvinutý.

Stavba mozku u ptáků:
Podstatný je již rozvoj koncového mozku a mozečku.
U ptáků dosahují z koncového mozku největšího rozvoje bazální ganglia, proto mají ptáci velmi bohaté instinktivní chování.
U savců naopak nastává u koncového mozku zejména velký rozvoj šedé kůry mozkové.

U plazů, ptáků a savců vystupuje z mozku 12 párů mozkových nervů.

Typy pohybů u živočichů

Pohyby živočichů:
a) lokomoční - pohyb z místa na místo za účelem potravy, nebezpečí, pohyby při rozmnožování, tyto pohyby nejsou u přisedlých forem živočichů
b) pohyby vnitřních orgánů - trávení, činnost srdce, zvukové projevy

 Způsoby pohybu:

a) Měňavkovitý - buňka se může hýbat pomocí panožek, přelévání cytoplazmy, měňavky (kořenonožci), amébocyty houbovců (Porifera), fagocytující leukocyty - mikrofágy,tkáňové makrofágy
b) Pohyb pomocí brv a bičíků - vychází z mikrotubulů, útvary vznikající splynutím brv - CIRY, pomocí brv a bičíků se pohybují bičíkovci, nálevníci, larvy houbovců (Porifera) a kroužkovců (Anellinda), obrvené buňky pokožky u ploštěnek (brvy umožňují pohyb slizovitého obalu okolo ploštěnky), u dokonalejších organismů pak spermie a buňky víceřadého řasinkového epitelu (dýchací cesty)
c) Pohyb svalový - je založen na kontrakci svalového vlákna, poprvé u žahavců (Cnidaria), kožně svalový vak ploštěnců (Plathelmintes), kroužkovců (Anellida) aj. Hladká svalovina je typická ve stěnách vnitřních orgánů - útrobní svalovina, Příčně pruhované svaly - upínají se na vnitřní kostru (obratlovci - Vertebrata) nebo tvoří vnější kostru (členovci - Arthropoda)
1) Hladká svalovina - základem je jednojaderná vřetenovitá svalová buňka, netvoří dojem proužkování, nejsou zde sarkomery
2) Příčně pruhovaná svalovina - základem je mnohojaderné svalové vlákno (myofibrila), tvoří dojem proužkování (2 typy vláken - aktin a myozin), má sarkomery - úsek mezi dvěma Z - liniemi
a. Červené kosterní svaly - převažuje aerobní metabolismus, šetři energii, ale pracují pomaleji
b. Bílé kosterní svaly - převažuje anaerobní metabolismus, jsou schopny velmi rychlých pohybů, spotřebují však velké množství energie - snadno se unaví (oční víčka)
3) Srdeční svalovina - poprvé u členovců, schopnosti: AUTOMACIE, NEUNAVITELNOST, RYTMICITA (60 - 80 tepů / min v klidu), KONTRAKTILITA (systola, diastola), DRÁŽDITELNOST (220 - max. 300V), má mezi buňkami můstky - převod vzruchu

 

Typy pohybů:

a) plavání - paryby (žraloci, rejnoci, chiméry), ryby, mihulovci ad.;
b) plazení - pijavky, hadi ad.;
c) chůze - živočichové mající bipedální nebo tetrapodální postavení;
d) běh - běžci (ptáci - pštros dvouprstý, emu královský, nandu pampový) ad.;
e) skákání - skokani (žáby), vačnatec - klokan ad.

OPĚRNÉ STRUKTURY ŽIVOČICHŮ

- typ pojivové tkáně, na stavbě struktur se vždy podílí:

A. anorganické látky
B. organické látky - osein (typická bílkovina kostí), kolagen (vazivo, chrupavka, kost), chitin (členovci), spongin (houbovci), koralin u některých korálnatců (sasanka, větevník mozkový)

Typy opěrných struktur:

- jehlice ze sponginu - houbovci (Porifera)
- schránky z křemene - mřížkovci (Radiolaria), slunivky (Heliozoa)
- schránky z chitinu - krytenky (Testacea) - kořenonožci - Prvoci
- schránky z vápcence - dírkonožci (Foraminifera), korálnatci (mohou obsahovat koralin), ulita plžů (Gastropoda), lastura mlžů (Bivalvia), sépiová kost hlavonožců (Cephalopoda)
- vnější kostra - krunýř (inkrustace vápenatými solemi) u korýšů (Crustacea), kostra hmyzu (Insecta)
- vnitřní kostra - tvoří základ opěrné soustavy u obratlovců (Vertebrata) funkčním předchůdcem kostry je u nich struna hřbetní (spina dorsalis).

Fylogeneze trávení a trávicí soustavy živočichů

Živočichové jsou heterotrofní organismy - organické látky přijímají v potravě, potravu obvykle přijímají ve formě směsi látek:

a) základní typy živin - proteiny, sacharidy, lipidy
b) esenciální faktory - vitamíny, minerální látky, esenciální mastné kyseliny
c) voda a balastní látky (banán - usnadňují průchod tráveniny trávicím traktem)

Rozdělení živočichů podle typu potravy:

- monofágové, tzv. potravní specialisté, např. koala medvídkovitá (medvídek koala - velmi pomalý pohyb - konzumuje jen listí blahovičníku - eukalyptus, denně sní cca 500g) nebo bourec morušový (housenky požírají výhradně listí moruše)
- fytofágové - patří k nim typičtí býložravci (chrousti, jeleni, ploskonosé opice)
- zoofágové - do této skupiny patří masožravci (střevlíci, ježci, netopýři, šelmy)
- polyfágové - všežravci (prasata, mravenci, medvědi, člověk)

Typy trávení - potrava musí být zpracována mechanicky (rozmělnění) a chemicky (enzymatické štěpení):
a) Nitrobuněčné trávení - fylogeneticky nejstarší způsob, najdeme u Prvoků (Protozoa), Žahavců (Cnidaria) a Ploštěnců (Plathelmintes), tyto organismy přijímají potravu buď celým povrchem těla - osmotrofie, nebo pohlcením - fagotrofně, buňky musí produkovat trávicí (DIGESTIVNÍ) enzymy

b) Mimobuněčné trávení - organismy s vyvinutou trávicí trubicí, do níž jsou enzymy odněkud přiváděny z jiného místa v těle - z trávicích žláz - trávicí žlázy tvoří slinné žlázy (nejvíc slin vyprodukují přežvýkavci  až 70l slin / 24 hod, člověk 1,5 - 2l / 24 hod), játra, slinivka břišní - vývojovým předstupněm před játry (HEPAR) a slinivkou břišní (PANKREAS) je slinivkojaterní žláza (HEPATOPANKREAS) typická pro měkkýše, kroužkovce.

 
1. Slinné žlázy (glanduale) - tvoří sliny, u některých živočichů jsou přeměněny v jiné útvary - např. u hadů v jedové žlázy, u pijavek (hirudo medicialis - KROUŽKOVCI) produkují hirudin (proti srážlivosti krve - „aby se pijavce krev lépe polykala“), někteří plži mají ve slinách kyselinu sírovou nebo asparágovou (AK) - umožňují jim trávit např. skořápky jiných měkkýšů
 
2. Játra (hepar) - produkují žluč, která výrazně napomáhá při štěpení lipidů a sacharidů přijímaných ve stravě
 
3. Slinivka břišní (pankreas) - produkuje pankreatickou šťávu, obsahují enzymy štěpící všechny živiny - amylázy - štěpí složené sacharidy, lipázy - štěpí lipidy, proteázy - štěpí proteiny
 
4. U měkkýšů (Mollusca) je vyvinutý tzv. hepatopankreas, Kroužkovci (Anellida) mají vápenaté žlázy, které jim umožňují neutralizaci huminových kyselin, obsažených v tlejícím listí (humus).

Smíšené trávení - kombinace IC trávení a EC trávení - typické pro některé měkkýše a ostnokožce (Echinodermata), tyto organismy mají primitivní trávicí trubice, v ní jsou žlázové buňky produkující trávicí šťávy a fagocytující buňky.
Mimotělní trávení - trávicí enzymy jsou vylučovány do těla kořisti a rozložená potrava je pak nasávána, toto trávení je typické např. pro ostnokožce a pavouky. Mouchy (masařky) potravu „olizují“ a vylučují na ni trávicí šťávy, tento typ trávení také u mihulí nebo hadů
Nitrotělní trávení - chemické štěpení živin probíhá ve vnitřní části organismu, v trávicí trubici - tento typ trávení se vyskytuje u většiny živočichů.

FYLOGENEZE TRÁVICÍ SOUSTAVY
- rozdíly mezi obratlovci a bezobratlými
               BEZOBRATLÍ                                                                                      OBRATLOVCI
- převládá nitrobuněčné trávení                                               - převládá nitrotělní trávení
- trávicí žlázy nejsou odděleny od trávicí trubice                     - trávicí žlázy leží blízko, avšak mimo trávicí trubici
- u 95% jsou trávicí enzymy v jednom typu trávicí šťávy         - mají trávicí šťávy, které obsahují vždy určité enzymy
- štěpení proteinů v pH neutrálním prostředí                            - štěpí proteiny v silně kyselém prostředí

Typy trávicí soustavy:
1) Jednodušší typy (u bezobratlých):

a) Prvoci (Protozoa) - nitrobuněčné trávení, buněčnými ústy pohltí potravu, okolo ní se vytvoří tzv. potravní vakuola, ta se dostane do buněčné řiti - vylučování nestrávených zbytků, při pohybu potravní vakuoly se mění pH z kyselého (pro usmrcení buněčných soustav v potravě) na zásadité poté dochází k natrávení potravy, potřebné látky se dostávají do cytoplazmy, nepotřebné se vylučují (rozpustné ve vodě prostřednictví pulzujících/stažitelných vakuol, nerozpustné buněčnou řití). 

b) Žahavci - přijímají potravu otvorem do trávicí dutiny, tzv. láčky, podobný typ trávení mají také ploštěnci, avšak jejich trávicí soustava je už rozvětvená, což u žahavců (Nezmar) není. Motolice (ploštěnci) a pásnice se vyživují osmoticky celým povrchem těla.

c) Kroužkovci - mají tzv. střevní řasu - typhlosolis, která zvětšuje povrch střeva - větší resorpční plocha.

d) Hmyz - jejich trávicí soustava je poměrně jednoduchá, má přední, střední a zadní část, přední a zadní část je původu ektodermálního a zpravidla pokrytá chitinem; střední část je entodermálního původu a vystlaná trávicími žlázami  

 

2) Složitější typy (u obratlovců): viz člověk.


 

 

Navigace: 4. ročník Doplňkové informace