Biologie

E-learning jako vzdělávací nástroj školy 3. tisíciletí

  • Full Screen
  • Wide Screen
  • Narrow Screen
  • Increase font size
  • Default font size
  • Decrease font size

Nervová tkáň

Email Tisk PDF

Stavba a funkce nervové tkáně

Základní stavební a funkční jednotkou nervové tkáně je nervová buňka – neuron. Objevil ho v roce 1835 J. E. Purkyně. Neuron představuje vysoce specializovaný typ živočišné buňky, který je při výkonu svých specifických funkcí vždy ve spojení s jinými neurony nervové tkáně nebo ve spolupráci s jinými somatickými buňkami. Nervová soustava je tvořená obrovským množstvím neuronů – jen v mozkové kůře jich je přibližně 10 – 14 miliard.

neuron_mozeku
Obrázek č. 1 Elektronoptický snímek neuronu mozečku (Zdroj: Trojan, S. a kol.: Atlas biologie člověka, Scientia, 2002).

Každý neuron má dvě hlavní části, jednak tělo (soma) nervové buňky, jednak výběžky, zvané nervová vlákna. Každé tělo nervové buňky má alespoň jedno jádro a dále jadérko. Protoplazma (mimojadernou hmotu) v nervových buňkách je označována pojmem neuroplazma. Neuroplazma obsahuje struktury a organely, které jsou přítomné i v ostatních živočišných buňkách, jsou však poněkud pozměněny (modifikovány) vzhledem ke specifické funkci neuronu – zejména je v neuroplazmě obsažen větší počet mitochondrií, ribozomů a je zde silně vyvinutý systém hladkého endoplazmatického retikula vzhledem k výrazné proteosyntetické aktivitě. Obecnou vlastností protoplazmy všech buněk je reagovat na dráždění. V neuroplazmě se tato schopnost zvláště rozvinula, a tak jsou nervové buňky silně dráždivé, ale jsou i nositeli pocitů, paměti i veškerých duševních schopností. Tělo nervové buňky a nervová vlákna se od sebe podstatně liší. Zatímco tělo je vlastně ústředím, bez kterého nemohou nervová vlákna existovat, jsou vlákna drahami, přizpůsobenými k vedení vzruchů – impulzů po nervové tkáni. Nervová vlákna jsou dvojího druhu. Vzruch se může po nervovém vlákně šířit jednak směrem k tělu nervové buňky, nebo naopak může z buňky vycházet. Nervová vlákna, po kterých vzruchy do nervových buněk přicházejí, se označují jako dendrity, tzv. vlákna dostředivá (aferentní). Těchto vláken mívá obvykle jedno tělo neuronu větší počet, tato vlákna jsou krátká a často se mnohonásobně větví. Naproti tomu nervové vlákno vedoucí vzruch z těla nervové buňky bývá jen jedno. Tento typ vláken je označován jako neurit (axon) čili vlákno odstředivé. Odstředivá vlákna míšních neuronů jsou až 1 metr dlouhá.

Neurony jsou v nervové tkáni uspořádány v řadách za sebou. Jednotlivé neurony se svými výběžky dotýkají - místa spojení neuronů tvoří tzv. synapse - vždy celé řady dalších neuronů, z nichž některé slouží jen k tomu, aby přenesly vzruch na další neurony. Synaptické spojení neuronů umožňuje uskutečňování jednotlivých funkcí nervové soustavy. V mozku i v míše (centrální nervový systém - CNS) je kromě vlastních neuronů ještě podpůrná tkáň tvořená neurogliemi, obr. 2. Tato tkáň tvořená z buněk a jejich výběžků, se podílí na strukturním uspořádání neuronů v CNS a na zajištění jejich výživy. Gliové buňky mají schopnost pohlcovat (fagocytovat) a podle některých údajů se podílejí i na elektrické aktivitě mozkové tkáně. 

typy_gliovch_bunk

 Obrázek č. 2 Typy neurogliových buněk v CNS. (Zdroj: Trojan, S.: Nárys fyziologie člověka (Sešit VI.), Nakladatelství SPN, 1990).

Synapse
Synapsi tvoří jakékoli místo, kde se uskutečňuje přepojení informace (vzruchu) z jednoho neuronu na druhý. V současné době jsou jako synapse označovány všechny funkční kontakty mezi membránami dvou buněk, z nichž alespoň jedna je nervová. Prostřednictvím těchto kontaktů je zprostředkován přenos nervových vzruchů. K přenosu vzruchu dochází obvykle z axonu na dendrit druhého neuronu (synapse axodendritické), popřípadě na jeho tělo  (synapse axo-somatické). Mimo tyto dvě klasické varianty byly popsány prakticky všechny možné kombinace synaptického kontaktu mezi presynaptickým a postsynaptickým neuronem. V lidském těle je synaptický přenos zprostředkován převážně chemickou cestou prostřednictvím mediátoru (transmiteru, přenašeče). K typickým neuromediátorům patří např. dopamin, serotonin, kyselina γ-aminomáselná ad. Jedná se tedy o synapse chemické. Na stavbě synapse se podílí vždy dva útvary – presynaptický a postsynaptický, obr. 3, vždy oddělené úzkou synaptickou štěrbinou.

synapse
Obrázek č. 3 Schematické znázornění synapse. (Zdroj: Trojan, S. a kol.: Atlas biologie člověka, Scientia, 2002).

Presynaptický útvar je charakterizován jako vakovité rozšíření neuritu, které mimo hojně zastoupených mitochondrií a dalších organel obsahuje především synaptické váčky. Poté, co vzruch dosáhne presynaptického útvaru, otevřou se Ca2+ kanály, vápník vtéká do buňky a aktivuje přesun synaptických váčků k nesynaptické membráně, váčky s ní splývají a je z nich uvolňován mediátor. Po uvolnění ze synaptického váčku putuje mediátor synaptickou štěrbinou a váže se na receptor lokalizovaný na membráně postsynaptického útvaru.

Princip šíření nervového vzruchu - viz. sekce 3. ročník; Anatomie a fyziologie člověka; kapitola: Řídící soustavy.

Opakovací otázky:

  1. Popište stavbu neuronu.
  2. Vysvětlete možnosti šíření vzruchu po nervovém vláknu.
  3. Vysvětlete pojem: neurogliové buňky.
  4. Co je synapse?
  5. Uveďte alespoň 2 typy neuromediátorů.