Biologie

E-learning jako vzdělávací nástroj školy 3. tisíciletí

  • Full Screen
  • Wide Screen
  • Narrow Screen
  • Increase font size
  • Default font size
  • Decrease font size

Savci

Email Tisk PDF

Savci (Mammalia) jsou vývojově nejpokročilejší třídou strunatců. Najdeme je jak na souši, kde díky svým termoregulačním schopnostem, které jim umožňují přizpůsobit se různým i kolísavým teplotám, naprosto dominují, tak i ve vodním prostředí. Z evolučního pohledu jsou savci blízcí plazům, ze kterých se také vyvinuli. Obecně se však od plazů v mnoha oblastech (rozmnožování, tělesná teplota, pokryv těla, mozek) liší.

 

SYSTÉM SAVCŮ

V rámci třídy savců rozlišujeme dvě velké podtřídy: vejcorodí (zde se řadí pouze 6 druhů savců) a živorodí (celkem asi 4300 druhů savců).

1. Podtřída: Vejcorodí (Prototheria)

Jedná se o velmi starobylou skupinu savců, na kterých jsou dobře pozorovatelné některé znaky jejich předků - plazů. Pod vejcorodé patří pouze jediný řád:

♦ řád: Ptakořitní (Monotremata)

Nejznámějšími zástupci tohoto řádu jsou ježura australská (Tachyglossus aculeatus) a ptakopysk podivný (Ornithorhynchus anatinus). Ježura se vyskytuje ve většině oblastí Austrálie a v nížinách Nové Guineje, ptakopysk je endemit - najdeme jej pouze ve východní Austrálii. Tento řád vykazuje nejen znaky plazů a savců, ale i vlastní specifické znaky, které vycházejí ze samostatného vývoje tohoto řádu (ptakopysci mají čelisti změněné v rohovité lišty, na zadních končetinách mají vyvinuté ostruhy s jedovými žlázami; u ježur se vyvinuly vakové kosti - tvoří oporu kožního vaku v bříšní oblasti ježur, ve kterém samice nosí svá vejce).

jezura_australska

Obrázek č. 1 Ježura australská (Tachyglossus aculeatus).

Zdroj: http://www.flagstaffotos.com.au/gallery23/main.php.

ptakopysk_podivny

Obrázek č. 2 Ptakopysk podivný (Ornithorhynchus anatinus). Zdroj: http://de.wikipedia.org.

 

2. Podtřída: Živorodí (Theria)

Patří sem všechny ostatní druhy savců. Samice těchto druhů přivádějí potomstvo na svět porodem. Živorodí se dělí na dva nadřády – vačnatí (Metatheria – čítá asi 250 druhů savců) a placentálové (Placentalia syn. Eutheria – zhruba 4050 druhů savců).

 

a) Nadřád: Vačnatí (Metatheria)

Vyvinuli se ve spodní křídě (druhohory) a zpočátku obývali celý svět. Vlivem konkurence placentálů však začali vymírat a jejich vývoj pokračoval dál pouze v Jižní Americe a Austrálii, kde tato konkurence neexistovala. Dnes jsou vačnatí na těchto kontinentech jedinými původními savci. Jejich mláďata se rodí velmi nedokonalá po poměrně krátkém nitroděložním vývoji. Ihned po narození jsou přesunuta do matčina břišního vaku, který funguje jako náhradní děloha a umožní jim dokončit svůj vývoj.

Nejrozšířenějším druhem vačnatce je vačice opossum (Didelphis marsupialis). Tento všežravý a mimořádně odolný druh žijící částečně na stromech se rozšířil až do Kanady. Poté, co mláďata vyrostou a nevejdou se už do matčina vaku, nosí je samice na hřbetě. Dalším zástupcem je ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisi), který žije v Tasmánii a živí se převážně zdechlinami. Nejznámějšími vačnatci jsou klokan obrovský (Macropus giganteus) a koala medvídkovitý (Phascolarctos cinereus), potravní specialista živící se pouze listím a kůrou blahovičníku (eukalyptus).

vacice_opossum

Obrázek č. 2 Vačice opossum (Didelphis marsupialis). Zdroj: http://cs.wikipedia.org. 

klokan_obrovsky

Obrázek č. 3 Klokan obrovský (Macropus giganteus). 

 Zdroj: http://www.flagstaffotos.com.au/gallery23/main.php.

koala

Obrázek č. 4 Koala medvídkovitý (Phascolarctos cinereus). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

 

b) Nadřád: Placentálové (Placentalia, syn. Eutheria

Mláďata placentálů podstupují před porodem dlouhý nitroděložní vývoj, během něhož jejich metabolismus (dýchání, výživa, vylučování) funguje díky placentě. Krevní oběh matky a potomka však nesplývá, přesun látek mezi oběhy probíhá na principu difúze. Narozená mláďata jsou téměř dokonale vyvinuta a mají schopnost sát mateřské mléko. Vajíčka placentálů jsou mikroskopická a chudá na žloutek (oligolecitální).


♦ řád: Hmyzožravci (Insectivora)

Hmyzožravci jsou starobylým savčím řádem, jenž je považován za vývojový základ všech ostatních placentálních savců včetně člověka. Na našem území žijí tři druhy hmyzožravců. Ostny chráněni jsou ježci. Díky podkožnímu svalovému vaku se mohou svinout a naježit, což je velmi efektivní obranou proti predátorům (pozn. auotra: bohužel už ne tolik proti automobilům - ježci v letních měsících především večer rádi loví hmyz na prohřátých asfaltových silnicích, což se jim často stává osudným). Zimu ježci přečkávají spánkem (hibernací). Na našem území žije Ježek východní (Erinaceus concolor), v západní Evropě pak ježek západní (Erinaceus europaeus). Drobní rejsci  naproti tomu nehibernují. Patří k nim nejmenší známý savec co do hmotnosti - bělozubka nejmenší (Suncus etruscus), žijící v jiží Evropě. Našim nejmenším rejskem je rejsek malý (Sorex araneus), který v dospělosti váží asi 5g. Naopak největším rejskem a zároveň výborným plavcem, jehož můžeme na našem území nalézt, je rejsec vodní (Neomys fodiens). Narozdíl od ježků a rejsků jsou krtci uzpůsobeni výhradně k životu podzemí (silné hrabavé končetiny, ztráta zraku). V celé střední Evropě je rozšířen krtek obecný (Talpa europaea).

jezek_vychodni

Obrázek č. 5 Ježek východní (Erinaceus concolor). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

belozubka_nejmensi

Obrázek č. 6 Bělozubka nejmenší (Suncus etruscus). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

rejsec_vodni

Obrázek č. 7 Rejsec vodní (Neomys fodiens). Zdroj: http://de.wikipedia.org.

krtek_obecny

Obrázek č. 8 Krtek obecný (Talpa europaea). Zdroj: http://cs.wikipedia.org


♦ řád: Letuchy (Dermoptera)

Vývojově blízcí hmyzožravců. Dorůstají velikosti zhruba jako kočka. Na těle se jim od hlavy přes horní končetiny až k ocasu táhne kožní blána, která funguje na principu padáku a umožňuje letuchám seskakovat z vyvýšených míst (stromů) a klouzavým letem překonávat vzdálenosti delší než 100m. Známým zástupcem na Filipínách a přilehlých ostrovech je letucha filipínská (Cynocephalus volans). V Malajsii se vyskytuje letucha malajská (Cynocephalus variegatus).

letucha_malajska

Obrázek č. 9 Letucha malajská (Cynocephalus variegatus). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.


♦ řád: Letouni (Chiroptera)

Letouni jsou jediní savci dokonale přizpůsobení k letu. Jsou aktivní za soumraku a v noci. Mezi 2. až 5. prstem mají vyvinutou letovou blánu. Při letu jsou schopni tuto blánu rozevřít a po přistání ji zase složit. Živí se převážně hmyzem, který loví za letu. V prostoru se orientují pomocí odražených ultrazvukových signálů o kmitočtech 40 - 90kHz. Tak nízký kmitočet nedokáže postřehnout ani lidské ucho. Signály letouni tvoří v hrtanu a do prostoru je vysílají otevřenými ústy (netopýři) nebo nozdrami (vrápenci). Odražené vlny pak zachycují pomocí sluchu. Celý tento jev se nazývá echolokace. V zimním období jejich životní pochody klesají na minimum a ukládají se k zimnímu spánku (hibernace), nejčastěji v jeskyních. Letouny najdeme na celém světě kromě polárních oblastí.

Jedni z mála byložravých (herbivorních) letounů jsou kaloni. Živí se sladkými plody a za potravou vyrážejí nejčastěji přes den. Díky svému apetitu způsobují značné škody například na banánových plantážích i jihovýchodní Asii. Zde se vyskytuje především kaloň malajský (Pteropus vampyrus). Další druhy letounů jsou hmyzožravé. 

Mezi významné druhy letounů patří vrápencovití (Rhinolophidae). Mají blanité výrůstky v okolí nozder a boltec bez víčka. Poněkud odlišným zástupcem letounů je upír obecný (Desmodus rotundus), který svými zuby zraňuje především kopýtníky. Poté jim z ran líže (nesaje) krev. Jeho sliny obsahují látky zabraňující srážení vytékající krve. Upíři jsou také nebezpeční přenašeči vztekliny.

Druhově početnými zástupci jsou netopýrovití (Vespertilionidae). Netopýři jsou drobní hmyzožravci. Tvoří letní kolonie čítající až několik stovek jedinců a často sídlí v jeskyních nebo prostorách opuštěných budov. (Pozn. autora: Netopýři jsou ve vztahu ke svým úkrytům velmi konzervativní. Pokud o něj příjdou, velmi těžko si hledají nové útočiště.) Nejhojnějším druhem u nás je netopýr velký (Myotis myotis). Dalšími druhy v Čechách jsou náš nejmenší druh - netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus), stromy obývající netopýr rezavý (Nyctalus noctula), městský netopýr večerní (Eptesicus seroinus) nebo netopýr ušatý (Plecotus auritus).

kalon_malajsky

Obrázek č. 10 Kaloň malajský (Pteropus vampyrus). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

upir_obecny

Obrázek č. 11 Upír obecný (Desmodus rotundus) . Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

netopyr_velky

Obrázek č. 12 Netopýr velký (Myotis myotis). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.


♦ řád: Tany (Tupaioidea, syn. Scandentia)

Hmyzožraví stromoví savci, kteří představují vývojový stupeň mezi hmyzožravci a poloopicemi. Najdeme je v jihovýchodní Asii. Jsou podobní veverkám, ale mají protaženější čenich a "opičí" uši. Taktéž disponují velmi dobrým zrakem a oproti hmyzožravcům i vyvinutějším mozkem. Za hlavního zástupce je považována tana obecná (Tupaia glis).

tana_obecna

Obrázek č. 13 Tana obecná (Tupaia glis). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.


♦ řád: Primáti, syn. nehetnatci (Primates)

Jedná se o savce s nejvyvinutějším mozkem, u kterých došlo zejména k mohutnému rozvoji mozkové kůry. Vyvinuli se ve svrchní křídě (druhohory) a evolučně navazují na hmyzožravce (viz. výše). Mezi primáty se řadí také člověk rozumný (Homo sapiens sapiens) - primáti jsou naši nebližší příbuzní v živočišné říši (konkrétně je našim nejbližším příbuzným šimpanz). Vyznačují se stromovým způsobem života, životem v sociálně pokročilejších skupinách, aktivitou ve dne a velmi dobrým zrakem s prostorovým viděním. Všichni primáti mají vyvinutou klíční kost a mimořádně pohyblivý ramenní kloub stejně jako kloub loketní a zápěstí. Na rukou nalezneme palec v opozici - uchopovací funkce. 

Primáti žijí převážně v tropech a subtropech. Dělí se na poloopice (lemuři, ksukolové, komby) a opice (kosmani, vřešťani, paviáni, kakakové, kočkodani, giboni, šimpanzi, gorily, orangutani).

Poloopice jsou vývojově nižními primáty. Mají velké oči, které jim umožňují noční aktivitu a zpravidla dlouhý ovíjivý ocas pro lepší obratnost v korunách stromů. Najdeme je v Africe a Asii. Převážně na Madagaskaru najdeme zástupce nejprimitivnější čeledi poloopic - lemurovitých. Jedná se o všežravé (omnivoři, pantofágové) primáty, v jejichž jídelníčku však převažuje zejména rostlinná strava. Mezi významné zástupce patří lemur kata (Lemur catta), ksukol ocasatý (Daubentonia madagascariensis), outloň váhavý (Nycticebus coucang) nebo komba ušatá (Galago senegalensis).

lemur_kata

Obrázek č. 14 Lemur Kata (Lemur catta). Zdroj: http://en.wikipedia.org.

ksukol_ocasaty

Obrázek č. 15 Ksukol ocasatý (Daubentonia madagascariaensis). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

komba_usata

Obrázek č. 16 Komba ušatá (Galago senegalensis). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

Opice patří k ploskochodcům (při chůzi našlapují celou nohou a obtiskují do země všech 5 prstů) a na všech prstech mají již vyvinuty nehty. Těžiště jejich je přesunuto k zadním končetinám. Jejich oči směřují dopředu, jsou aktivní ve dne a převládá zde rostlinná potrava. Opice se dále dělí na ploskonosé a úzkonosé.

Ploskonosé opice jsou jihoamerické býložravé (herbivorní) druhy, pro něž je charakteristická široká nosní přepážka. Nejprimitivnějším zástupcem ploskonosých je kosman bělovousý (Callithrix jacchus). Dalšími zástupci jsou například malpa kapucínská (Cebus capucinus) či vřešťan rezavý (Alouatta seniculus), jehož pronikavý hlasový projev mu umožňují hrtanové rezonanční vaky. Vřešťani žijí v tlupách a jsou býložraví.

kosman_belovousy

Obrázek č. 17 Kosman bělovousý (Callithrix jacchus). Zdroj: © Raimond Spekking / CC-BY-SA-3.0 (via Wikimedia Commons).

malpa_kapucinska

Obrázek č. 18 Malpa kapucínská (Cebus capucinus). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

vrestan_rezavy

Obrázek č. 19 Vřešťan rezavý (Alouatta seniculus). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

Úzkonosí mají nosní přepážku úzkou, jejich nozdry jsou tedy u sebe. Na všech prstech mají vyvinuté nehty, palce jsou u všech druhů v opozici, ocas již ztratil uchopovací funkci. Mléčný chrup mláďat má 20 zubů, trvalý pak zubů 32 (je tedy shodný s chrupem člověka). Samice těchto druhů mají menstruační cyklus. Obývají tropickou Asii a Afriku. K významným zástupcům úzkonosých řadíme například druh makak rhesus (Macaca mulatta), jenž je často využíván v laboratorním výzkumu a ve vědě obecně (výsledek jednoho z výzkumů využívajících makaky má praktické uplatnění v krevním imunitním systému člověka jako tzv. Rh faktor). Makakové byli také jedni z prvních živých bytostí, které se dostaly do Vesmíru. V lednu 2000 se makak rhesus stal prvním naklonovaným lidoopem v historii. Jedinou opicí obývající evropský kontinent je magot bezocasý (Macaca sylvanus). Žije ve skupinách v severní Africe, a také v Gibraltaru.

makak_rhesus

Obrázek č. 20 Makak rhesus (Macaca mulatta). Zdroj: http://en.wikipedia.org.

magot_bezocasy

Obrázek č. 21 Magot bezocasý (Macaca sylvanus). Zdroj: http://en.wikipedia.org.

Mezi úzkonosé se také řadí lidoopi a lidé (nadčeleď Hominoidea), kam řadíme jednak gibony (Hylobatidae), a také hominidy (Hominidae). Giboni jsou stromoví lidoopi disponující mimořádně dlouhými horními končetinami. Používají je k hbitému pohybu pomocí zavěšování v korunách stromů. Takový pohyb se nazývá brachiace. Žijí v asijských tropických pralesích - např. gibon lar (Hylobates lar). K lidoopům patří náš anatomicky nejbližší příbuzný v živočišné říši - šimpanz učenlivý (Pan troglodytes). Má lysý obličej, plosky chodidel a hýždě. Žije v sociálně vyspělých skupinách a vykazuje znaky na živočišné poměry vysoké inteligence. Největšími lidoopy vůbec jsou gorily žijící hluboko v pralesích rovníkové Afriky. Konkrétně je největším lidoopem gorila východní (Gorilla beringei). Samci mohou být až 2 metry vysocí a vážit bezmála 300 kg. V nadmořských výškách 2200-4000 m. n. m. žije gorila horská (Gorilla beringei beringei). Pouze v pralesích ostrovů Sumatra a Borneo najdeme samotářské orangutany bornejské (Pongo pygmaeus; název pochází z malajského "orang utang", což znamená lesní muž). Ze všech lidoopů jsou nejvíce přizpůsobeni stromovému životu. Při testech vykazovali taktéž znaky jisté pokročilé inteligence (např. dokázali sami sebe poznat v zrcadle). Čeleď lidé (Hominidae), její vývoj a zástupci je podrobně rozebrána ve 3. ročníku - kapitola Evoluce člověka.

Ukázka inteligence šimpanzů a jiných opic:

 VIDEO: http://www.youtube.com/watch?v=vJFo3trMuD8; Opice poznávají samy sebe v zrcadle jako malé děti člověka.

VIDEO: http://www.youtube.com/watch?v=xOrgOW9LnT4; Schopnost šimpanzů naučit se spolupráci a požádat o pomoc/pomoct.

gibon_lar

Obrázek č. 22 Gibon lar (Hylobates lar). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

simpanz_ucenlivy

Obrázek č. 23 Šimpanz učenlivý (Pan troglodytes). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

gorila_vychodni

Obrázek č. 24 Gorila východní (Gorilla beringei). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

orangutan_bornejsky

Obrázek č. 25 Orangutan bornejský (Pongo pygmaeus). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.


♦ řád: Chudozubí (Edentata)

Společným znakem tohoto řádu je redukce zubní skloviny případně celého chrupu. Dále se vyznačují pomalým pohybem, což je zčásti způsobenou typickou malou mozkovnou a taktéž malým mozkem. Najdeme je pouze v Jižní Americe. Současnosti se dožily tři čeledi tohoto řádu - lenochodovití, mravenečníkovití a pásovcovití. Lenochodi jsou přizpůsobeni k životu v korunách stronů. Pohybují se zavěšeni pomocí svých srpovitě ohnutých drápů na nohou, a to v poloze hřbetem dolů. Mají sníženou nervovou dráždivost a i jejich dech se vyznačuje sníženou frekvencí. Mezi zástupce se řadí například lenochod tříprstý (Bradypus tridactylus). Mravenečníci nemají žádné zuby, jejich funkci nahrazuje žaludek s mohutným svalstvem. Díky dlouhému jazyku, který produkuje lepkavé sliny, se specializují na lov termitů a mravenců. Nejznámějším zástupcem je mravenečník velký (Myrmecophaga tridactyla). Pasovci jsou nápadní svým kostěným krunýřem. Jeho povrch je tvořen rohovinou. Jsou taktéž zajímaví svým rozmnožováním - vyskytuje se u nich tzv. polyembryonismus (jedna zygota se v ranné fázi zárodků rozdělí až na 12 plnohodnotných zárodků), přičemž všechny narozená mláďata jsou vždy stejného pohlaví. Zejména Jižní Ameriku obývá pásovec devítipásý (Dasypus novemcinctus).

lenochod_dvouprsty

Obrázek č. 26 Lenochod dvouprstý (Choloepus didactylus).

mravenecnik_velky

Obrázek č. 27 Mravenečník velký, syn. tříprstý (Myrmecophaga tridactyla).

Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

pasovec_devitipasy

Obrázek č. 28 Pásovec devítipásý (Dasypus novemcinctus). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.


♦ řád: Luskouni (Pholidota)

Některými znaky se podobají chudozubým, s nimiž však nejsou příbuzní (konvergence). Mají silné hrabavé nohy a jejich nejčastější potravou jsou mravenci a termiti. Aktuálně na naší planetě žije ještě 7 druhů luskounů. Nejpočetnějším druhem je luskoun dlouhoocasý (Manis longicaudata). Dalším druhem je např. luskoun ostrovní (Manis javanica).

luskoun_ostrovni

Obrázek č. 29 Luskoun ostrovní (Manis Javanica). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.


♦ řád: Hlodavci (Rodentia)

Druhově nejpočetnější savčí řád na světě. Mají specifický chrup s trvale dorůstajícími hlodavými řezáky, které jsou dlátovitě zbroušeny (mají sklovinu pouze na přední straně). Místo špičáků je v chrupu mezera (diastema). Jedná ze většinou o býložravce - semenožravce, příp. všežravce. Jsou rozšíření po celém světě, zpravdila se jedná o malé až střední druhy vyznačují se velkým počtem potomků - často se přemnožují. Některé druhy se přizpůsobily životu v okolí nebo přímo v lidských obydlích a jsou významnými škůdci, hostiteli různých parazitů a zdrojem nákaz.

Z nespočtu zástupců jmenujme ty nejznámější a nejvýznamnější. Typickým stromovým druhem především v evropských lesích mírného pásu je veverka obecná (Sciurus vulgaris). V horských oblastech nad hranicí lesa nalezneme sviště horského (Marmota marmota), ve stepích pak v koloniích v norách žije sysel obecný (Citellus citellus). Podobný způsob života najdeme také u křečka polního (Cricetus cricetus). Nášim nejhojnějším hlodavcem je hraboš polní (Microtus arvalis). Obojživelní hlodavci s příčně zploštělým ocasem jsou bobři. Bobr evropský (Castor fiber) byl v Čechách vyhuben na konci první poloviny 18. století. Od té doby probíhají pokusy s jeho opětovým vysazováním do volné přírody především na Šumavě. Na březích jihoamerických řek žije nutrie říční (Myocastor copyus) chovaná často i v jiných částech světa pro kůži a své dietní maso. Ze Severní Ameriky k nám byla introdukována (introdukovaný druh - nepůvodní druh) ondatra pižmová (Ondatra zibethicus). Její kožešina se nazývá bizam. V tropech a subtropech Afriky a Asie žijí dikobrazi nápadní svými černě a bíle pruhovanými bodlinami, které slouží k obraně - např. dikobraz srstnatonosý syn. běloocasý (Hystrix indica). Největšího hlodavce nalezneme v okolí jihoamerických řek. Je jím kapybara (Hydrochaeris hydrochaeris). Typické druhy adaptované na život v okolí lidských příbýtků pocházejí z čeledi myšovitých. Po celém světě jsou velmi hojně rozšířeny myši domácí (Mus musculus), potkani (Rattus norvegicus) nebo krysy obecné (Rattus rattus).

veverka_obecna

Obrázek č. 30 Veverka obecná pojídající ořech (Sciurus vulgaris).

sysel_obecny

Obrázek č. 31 Sysel obecný (Spermophilus citellus). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

bobr_evropsky

Obrázek č. 32 Bobr evropský (Castor fiber). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

dikobraz_srstnatonosy

Obrázek č. 33 Dikobraz srstnatonosý, syn. běloocasý (Hystrix indica).

Zdroj: http://es.wikipedia.org.

kapybara

Obrázek č. 34 Kapybara zachycená v Bolívii (Hydrochaeris hydrochaeris). Zdroj: http://de.wikipedia.org.

 

♦ řád: Šelmy (Carnivora)

Typičtí karnivoři (masožravci), kteří si svou potravu obstarávají lovem. Jsou vybaveni mohutným dravým chrupem, velmi bystrými smysly a obratným pohybem. Úplně jim chybí klíční kosti a slepé střevo. Dělí se na šelmy pozemní (Fissipedia) a šelmy vodní, syn. ploutvonožci (Pinnipedia).

A) Šelmy pozemní (Fissipedia) jsou rozšířené takřka po celém světě (avšak například do Austrálie je dovezl člověk). Poslední třenový zub horní čelisti (P4) a první stolička v dolní čelisti (M1) jsou přeměněny ve špičaté trháky, schopné na principu nůžek trhat maso z kořisti. Pozemní šelmy mají výborný čich dělí se do celé řady čeledí. Zde jsou ty nejvýznamnější:

V čeledi medvědovitých najdeme ty největší pozemské šelmy, pro které je charakteristický hustý kožich, zakrnělý ocas a tupé drápy. Jedná se většinou o samotáře s výjimkou samic starjících se o potomky. Při chůzi našlapují na celé chodidlo - jsou ploskochodci. Většinou se jedná o všežravce (žerou lesní plody, mravenčí kukly, med, myši, mršiny apod.). V hlubokých lesích střední Evropy nalezneme medvěda hnědého (Ursus arctos). Jeho poddruhy (brtník, grizzly, kodiak atd.) najdeme na celém světě. Poslední medvěd v českých zemích byl zabit v roce 1856 na Šumavě. V Arktide žije dnes ohrožený, kdysi hojný medvěd lední (Ursus maritimus). Jelikož za polárním kruhem není příliš mnoho potravy na výběr, je tento druh masožravý a konzumuje především tuleně. Ještě ohroženějším druhem je panda velká (Ailuropoda melanoleuca). Obývá bambusové pralesy jihovýchodní Asie a aktuálně jde o vymírající druh, který spíš než ve volné přírodě najdeme v zoologických zahradách a chovných stanicích.

VIDEO: http://www.youtube.com/watch?v=Kv9v9ALV3yk&feature=relmfuGlobální oteplování přináší pro mnohá zvířata spoustu nových překážek. Jak se planeta otepluje, stávají se kdysi pevné ledové plochy arktických oblastí tenčí, což způsobuje například těžkým medvědům ledním potíže při cestování za potravou. Avšak i na tohle dokáží medvědi najít řešení, po ledu se kloužou na břiše, čímž rozloží svou váhu: http://www.youtube.com/watch?v=3LMmu-DKaQ0&feature=relmfu.

medvd_grizzly

Obrázek č. 35 Medvěd grizzly (Ursus arctos horribilis). Zdroj: http://en.wikipedia.org.

medved_ledni

Obrázek č. 36 Medvěd lední (Ursus maritimus). Zdroj: http://af.wikipedia.org.

medved_ledni_mladata

Obrázek č. 37 Medvíďata medvěda ledního (Ursus maritimus). Zdroj: http://af.wikipedia.org.

panda_velka

Obrázek č. 38 Panda velká (Ailuropoda melanoleuca). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

panda_velka_rozsireni

Obrázek č. 39 Rozšíření pandy velké (Ailuropoda melanoleuca).

 

Lasicovité šelmy jsou početnou skupinou malých až středně velkých šelem s velmi krátkými končetinami a ohebnou páteří. Naší nejmenší šelmou je lasice kolčava (Mustela nivalis). Známým škůdcem na domácích zvířatech (slepice) je kuna lesní (Martes martes). Na prsou má nažloutlou skvrnu. Její příbuzná kuna skalní (Martes foina) má na prsou skvrnu bílou. V okolí vodních toků je hojný tchoř tmavý (Putorius putorius). Živí se převážně myšmi a žábami. Je velmi známý díky nevábnému sekretu, který vylučují jeho obřitní žlázy. Jezevec lesní (Meles meles) je robustní všežravý ploskochodec. Jako své útočiště si buduje systémy podzemních nor. V zimně upadá do spánku, avšak jedná se o nepravý zimní spánek (jeho životní pochody klesají jen nevýrazně). U sladkovodních toků mírného pásu můžeme najít vydru říční (Lutra lutra). Jednu z nejvzácnějších kožešin na světě má na Sibiři žijící sobol asijský (Martes zibellina). Dalším hodnotným kožešinovým zvířetem je norek americký (Lutreola vison). Severní Ameriku taktéž obývá skunk pruhovaný (Mephitis mepthitis). V ohrožení se brání stříkáním odporně páchnoucích sekretů, a to i na značnou vzdálenost. V biomu tajgy najdeme rosomáka (Gulo gulo).

lasice_kolcava

Obrázek č. 40 Lasice kolčava (Mustela nivalis). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

kuna_lesni

Obrázek č. 41 Kuna lesní (Martes martes). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

jezevec_lesni

Obrázek č. 42 Jezevec lesní (Meles meles). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

skunk_pruhovany

Obrázek č. 43 Skunk pruhovaný (Mephitis mephitis). Zdroj: http://en.wikipedia.org.

 

Cibetkovití jsou starobylou čeledí šelem. Dosahují střední velikosti, mají zpravidla dlouhý ocas a krátké nohy. Najdeme je především v subtropech a tropech Starého světa (území známá před objevnou plavbou Kryštova Kolumba - Evropa, Afrika a Asie). V jižní Evropě žije ženetka tečkovaná syn. evropská (Genetta genetta). V Egyptě zdomácněla promyka ichneumon (Herpestes ichneumon), která loví i jedovaté hady.

zenetka_teckovana

Obrázek č. 44 Ženetka tečkovaná syn. evropská (Ghenetta ghenetta). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.


Zejména na afrických savanách nalezneme zástupce čeledi hyenovité. Tyto statné šelmy s poměrně pokleslou a sraženou zádí těla se živí převážně mršinami, např. hyena skvrnitá (Crocuta crocuta).

hyena_skvrnita

Obrázek č. 45 Hyena skvrnitá (Crocuta crocuta). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

 

Kočkovité šelmy jsou velmi rozmanitou a specializovanou čeledí. Poslední prstní články mají ohnuté vzhůru a kromě geparda u nich nalezneme ostré zatažitelné drápy. Jejich zrak a sluch jsou mimořádně vyvinuté. Typicky loví plížívým přiblížením se ke kořisti a rychlým útokem ze zálohy. V našich končinách můžeme ve volné přírodě spatřit kočku divokou (Felis silvestris) a v horských oblastech  rysa ostrovida (Lynx lynx), pro kterého jsou charakteristické drobné štětičky vztyčených chlupů na ušních boltcích. Rys je největší evropskou kočkovitou šelmou. Úspěšným odchovem a vysazováním rysů do volné přírody (zejména na Šumavě) se proslavila ostravská zoo. Dnes velmi často chovaná kočka domácí (Felis domestica) se vyvinula v Egyptě.

kocka_divoka

Obrázek č. 46 Kočka divoká (Felis silvestris). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

rys_ostrovid

Obrázek č. 47 Rys ostrovid (Lynx lynx). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

Velké kočkovité šelmy patří do rodu Panthera. Patří sem jedni z nejlépe k lovu přizpůsobených masožravců (karnivorů) na světě. Za "krále zvířat" je považován v Africe dominující lev pustinný (Panthera leo). U lvů nalezneme velmi zřetelný pohlavní dimorfismus (samci mají narozdíl od samic mohutnou hřívu). V heraldice (věda o erbech a jejich vzniku) je považován za symbol moci a najdeme jej také v symbolice českého státu. Příbuzné lvice společně s mláďaty a zhruba 4 samci tvoří smečku - tzv. koalici. Někteří samci lvů však žijí samotářsky a ke smečkám se přibližují pouze v období říje lvic, aby se pokusili vybojovat si šanci pářit se. Lví smečka loví skupinově, avšak lovu se účastní jen lvice, které jsou lehčí, menší a hbitější než hřívou ověnčení samci. Po ulovení potravy ji však zase samci svou mohutností a silou mohou bránit - proto mají na kořist také nárok, nicméně šarvátky o kořist jsou mezi lvy na denním pořádku.

VIDEO: http://www.youtube.com/watch?v=INcW26-iyqU&feature=relmfu. Lvice lovící mládě zebry.

lev_pustinny_samec

Obrázek č. 48 Samec lva pustinného (Panthera leo). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

lev_pustinny_samice

Obrázek č. 49 Samice lva pustinného (Panthera leo). Zdroj: http://en.wikipedia.org.

V Asijských džunglích a lesích zase dominuje největší kočkovitá šelma vůbec - Tygr džunglový (Panthera tygris) . Má mnoho poddruhů (bengálský, usurijský, sumaterský, jihočínský - naposledy ve volné přírodě spatřen v roce 1994, má se za to, že byl vyhuben, jávský - vyhuben v roce 1979, balijský - vyhuben roku 1937, kaspický - vyhuben v roce 1968), které se od sebe liší především kresbou černých pruhů, avšak tyto druhy jsou mnohdy silně ohrožené / vyhubené. Tygři se ve volné přírodě dožívají jen okolo deseti let a i k této metě vede velmi trnitá cesta. Malí tygři mohou být sežráni nejen celou řadou menších predátorů, ale také svou vlastní matkou. Pokud se jim podaří přežít několik prvních let života a naučit se technice lovu, mají to i nadále v dnešních zmenšujících se přirozených teritoriích zejména se scháněním potravy složité. I přesto se však jedná o vrcholové predátory disponující velmi silnými čelistmi, drápy a mohutným, avšak hbitým, tělem. Jejich častou kořistí v lesích Asie jsou jeleni a jiná vyšší zvěř. Sami jsou loveni prakticky pouze člověkem. I přes to jejich populace za posledních 100 let klesla ze 100 000 jedinců ve volné přírodě na asi 5 000. Zajímavostí u tygrů je, že jako jedny z mála kočkovitých šelem vůbec nelezou na stromy, na druhou stranu jsou velmi dobrými plavci a dokáží ulovit i středně velké krokodýly.

VIDEO: http://www.youtube.com/watch?v=0C7rq5S942I. Krátké video ukazující tygra ve volné přírodě.

tygr_bengalsky

Obrázek č. 50 Tygr bengálský (Panthera tigris tigris). Zdroj: http://en.wikipedia.org.

Bílí tygři nejsou poddruhem tigra džunglového, ale jedná se o tygry s recesivní alelou pro barevnou odchylku. Tato odchylka se však vyskytuje pouze u tygra bengálského (Panthera tigris tigris). Většinou se přenáší při páření rodičů a jejich potomků, kdy dochází ke vzniku různých recesivních odchylek (skolióza, jiné degenerace páteře, zmíněné zbarvení, či poruchy imunitního systému). Bílí tygři v přírodě prakticky nemají šanci přežít, protože bílé zbarvení jim v podstatě znemožňuje úspěšný lov.

bily_tygr

Obrázek č. 51 Bílý tygr bengálský. Zdroj: http://www.flickr.com/photos/48600076668@N01.

V Africe, ale i v Asii žije Levhart skvrnitý (Panthera pardus). Ve Střední a Jižní Americe obvývá džungle jaguár americký (Panthera onca). Na srsti má černé skvrny se světlým středem. Na Americkém kontinentu žije také puma americká (Puma concolor) a mnoho jejich poddruhů. Její pánevní končetiny jsou delší než končetiny přední, což jí v kombinaci se štíhlým a svalnatým tělem dává sílu k velmi dlouhým skokům - až 12 metrů do dálky a až 5 metrů do výšky. Velmi pozoruhodnou kočkovitou šelmou je k rychlému běhu uzpůsobený gepard štíhlý (Acinonyx jubatus). Žije převážně v tropické Asii a Africe. Má velmi malou hlavu, ohebnou páteř, která při sprintu funguje jako pružina a dlouhé nohy s nezatažitelnými drápy. Drápy mají podobnou funkci jako hřeby na běžeckých tretrách - gepard se při sprintu prakticky nedotýká země. Je považován za nejrychlejšího savce na zeměkouli. Na krátkou vzdálenost (asi 200 metrů) může vyvinout rychlost až 120 km/h. 

VIDEO: http://www.youtube.com/watch?v=ptFlmZtUfnE. Dovednosti pumy ve skákání.

VIDEO: http://www.youtube.com/watch?v=dayV3F_1vRk&feature=related; Gepard při lovu.

puma_americka

Obrázek č. 52 Puma americká (Puma concolor). Zdroj: http://de.wikipedia.org.

gepard_stihly

Obrázek č. 53 Samice geparda štíhlého (Acinonyx jubatus) odpočívá se svým mládětem.

Zdroj: http://de.wikipedia.org.

Psovité šelmy loví svou kořsti štvaním. Žijí zpravidla ve smečkách ve společenskou organizací a dělbou práce. Nejznámějšími zástupci jsou vlci obecní (Canis lupus). Potulují se a loví vždy ve smečkách (využívají svou početní převahu, a také taktiku). Vždy mají vzpřímené ušní boltce a šedobílou až rezavě šedou srst. Jejich kolektivní lov může způsobovat i člověku velké hospodářské ztráty. V oblastech na Balkáně, Blízkém východě či v severní Africe žije šakal obecný (Canis aureus). Jeho ekvivalentem na americkém kontinentě je kojot prériový (Canis latrans). V Austrálii zastupuje psovité šelmy pes dingo (Canis dingo), který vznikl zkřížením a zdivočením člověkem dovezených plemen psů. U nás se nejhojněji vyskytuje liška obecná (Vulpes vulpes). Část jejího jídelníčku tvoří mršiny - v ekosystému m důležitou hygienickou roli. V polárních oblastech žije příbuzná liška polární (Alopex lagopus). Nejlepší přítel člověka - pes domácí (Canis familiaris) má dosud nejasný původ. Pravděpodobně se vyvinul z několika druhů šakalů, vlků a vymřelých divoce žijících druhů psů.

vlk_obecny

Obrázek č. 54 Vlk obecný (Canis lupus). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

kojot_preriovy

Obrázek č. 55 Kojot prériový (Canis latrans).

Zdroj: http://www.flickr.com/photos/22626917@N00/2193512848.

liska_obecna

Obrázek č. 56 Liška obecná (Vulpes vulpes).

B) Šelmy vodní syn. ploutvonožci (Pinnipedia) jsou stále v některých systémech uváděni jako samostatný řád, avšak je prokázáno, že mají společné předky s medvědovitými šelmami. Od této větve se oddělili přibližně v třetihorách a jejich vývoj pokračoval výraznou specializací na život ve vodním prostředí. Na pevnině se pouze páří, rodí a kojí. Končetiny mají přeměněny ve veslovací ploutve, zadní končetiny plní funkci ploutve ocasní. Jejich typickým znakem je velmi silná vrstva podkožního tuku s termoizolační funkcí a schopností zadržovat v krvi kyslík. Jejich dýchací otvory a ušní dutiny jsou uzavíratelné, což má význam při potápění. Zrakově, ale i pohybově jsou uzpůsobeni k pobývání ve vodním prostředí, takže na pevnině jsou poměrně neohrabaní a navíc hůř vidí, čehož využívají někteří vyšší predátoři (kosatky dravé, medvědi lední nebo někteří zástupci paryb - žraloci), aby tyto energeticky velmi vydatné (díky podkožnímu tuku) savce ulovili. Ploutvonožci žijí polygamně ve stádech ovládaných nejsilnějšími samci. Nedospělí a slabší samci tvoří samostatná stáda. Chrup ploutvonožců je celý tvořen zuby hrotitého tvaru a vývoj jejich chrupu směřuje ke stejnému tvaru všech zubů (homodoncie), které jsou vhodné pro chytání ryb (podobný chrup mají například i delfíni). Tři čeledi ploutvonožců jsou lachtanovití syn. lvouni (Otariidae), tuleňovití (Phocidae) a mrožovití (Odobenidae).

Lachtanovití (Otariidae) mají jako jediní ploutvonožci zachovány ušní boltce. Při pohybu na souši podstavují nohy pod tělo, což jim umožňuje pohybovat se obratněji než tuleni nebo mroži. Najdeme je na jižní polokouli v antarktických mořích a na severní polokouli výhradně na pobřeží Tichého oceánu. Jejich jídelníček je složen z ryb, hlavonožců a korýšů.

lachtan_usaty

Obrázek č. 57 Skupinka lachtanů ušatých (Eumetopias jubatus) na skaliscích. Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

Zástupci čeledě tuleňovitých (Phocidae) se díky svému postavení zadních končetin mohou po souši pouze plazit. Ovšem pokud se dostanou do vody, stávají se vynikajicími plavci a poměrně úspěšnými lovci ryb. Žijí převážně na pobřeží severských moři (kromě dvou druhů, které jsou jezerní). Není zde žádný patrný pohlavní dimorfismus. Známým zástupcem je například tuleň obecný (Phoca vitulina).

tulen_obecny

Obrázek č. 58 Tuleň obecný (Phoca vitulina). Zdroj: http://en.wikipedia.org.

Jediný druh v čelei mrožovitých (Odobenidae) představuje mrož lední (Odobaenus rosmarus). Samci tohoto druhu mohou měřit až 4 m a vážit až 1,5 tuny. Dospělým jedincům vyrůstají špičáky horní čelisti jako dlouhé kly, které používají jednak k vyhrabavání živočichů z mořského dna, jednak si jimi pomáhají při vylézání z vody např. na kry a samozřejmě slouží také k obraně, či soubojům.

mroz_ledni

Obrázek č. 59 Mrož lední (Odobenus rosmarus).


♦ řád: Zajícovci (Lagomorpha)

Středně velcí býložraví (herbivorní) savci, velmi podobní hlodavcům (především díky konvergentnímu vývoji). Mají zajímavý chrup - jejich 4 řezáky v horní čelisti nemají kořeny a neustále jim dorůstají. Další věcí, která je odlišuje od ostatních placentálů je atypické umístění šourku před penisem. Zajícovití mají značnou rozplozovací schopnost. Součástí jejich metabolismu je požírání a opětné trávení vlastních kašovitých výkalů (cekotrofie), jehož konečným produktem jsou typické tvrdé bobky. Patří sem dvě čeledi - pišťuchovití (Ochonotidae) a zajícovití (Leporidae). Na náhorních planinách a kamenitých svazích asijských a amerických velehor žije pišťucha horská (Ochotona alpina). Nejznámějším druhem u nás je zajíc polní (Lepus europaeus). Jeho stavy však v posledních letech podstatně klesly v důsledku zemědělské velkovýroby. V severních oblastech zastupuje zajíce polního zajíc bělák (Lepus timidus) měnící v zimnim období barvu srsti na bílou. Králík divoký (Oryctolagus cuniculus) pochází ze Španělska. Po Evropě se rozšíříl díky umělému vysazování ve středověku. Je vývojově primitivnější než zajíc a jeho stavy jsou výrazně ovlivňovány různými chorobami, např. myxomatózou nebo zaječím morem. Tyto choroby mohou poskytnout i domácí chovy králíků a způsobit velké hospodářské škody.

zajic_polni

Obrázek č. 60 Zajíc polní (Lepus europaeus). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

kralik_divoky

Obrázek č. 61 Králík divoký (Oryctolagus cuniculus). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.


♦ řád: Damani (Hyracoidea)

Damani žijí ve skalnatých terénech Afriky a Přední Asie. Jsou býložravci (herbivoři) a jsou podobní svišťům. Mají stejné předky jako kopytníci a byla prokázána jejich příbuznost s chobotnatci. Tvoří menší skupiny a jsou aktivní ve dne. Typickým zástupcem je Daman kapský syn. skalní (Procavia capensis).

daman_kapsky

Obrázek č. 62 Daman kapský, syn. skalní (Procavia capensis). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.


♦ řád: Chobotnatci (Proboscidea)

Chobotnatci jsou největší suchozemští savci, jejiž váha v dospělosti dosahuje 3 - 5 tun. Název řádu pochází z charakteristického uchopovacího chobotu, který u těchto savců vznikl srůstem původně silně prodlouženého nosu s horním pyskem. Také chrup chobotnatců je velmi specifický. Horní čelist je tvořena řezáky přeměněnými v bezkořenné celoživotně dorůstající kly a stoličkami. Kly slona afrického mohou dosahovat délky až 2 metry při váze přes 100 kg. Kly jsou tvořeny slonovinou (dentinem), pro kterou jsou sloni bezohledně loveni. V každé čelisti mají sloni jeden pár mohutných stoliček. Ty po opotřebení vypadávají a jsou nahrazeny dalšími. Jakmile je však opotřebena 6 sada těchto stoliček, žádné další už slonovi nedorostou a zvíře zanedlouho umírá hladem. Nápadně velké ušní boltce slonů mají termoregulační funkci - slouží k ochlazování těla. Sloni dospívají po 20 letech života a mohou se dožít až 80 let. Jejich mláďata jsou zhruba 80 cm vysoká a porodní váhu mají okolo 100 kg. Sloní mozek má vzhledem k váze celého těla váhu jen asi 1:600, avšak jeho povrch je velmi silně zbrázděn a sloni jsou známí svou vynikající pamětí.

V době ledové žil na celé euroasijské pevnině mamut (Mammuthus primigenius). Měl hustou, rezavě hnědou srst a mohutné kly. V Severní Americe žil příbuzný mamuta - mastodont (Mastodon americanus). V současné době žijí pouze dva druhy slonů. Slon africký (Loxodonta africana) je větší, má velké ušní boltce, chobot zakončený dvěma hmatovými prstíky. Kly mívají i samice slona afrického. Tento druh je těžko zvladatelný. Naproti tomu slon indický (Elephans maximus) byl domestikován již před staletími a je dodnes úspěšně používán k různým pracem. Často jej využívají také různé cirkusy. Dorůstá výšky pouze do 3 metrů (slon africký běžně i 3,5 metru), jeho ušní boltce jsou podstatně menší, jeho chobot má pouze jeden hmatový prstík a kly mají pouze samci.

mamut

Obrázek č. 63 Mamut z vyhynulého rodu Mamuthus. Zdroj: http://cs.wikipedia.org

slon_africky

Obrázek č. 64 Slon africký (Loxodonta africana). Zdroj: http://en.wikipedia.org.

slon_indicky

Obrázek č. 65 Slon indický (Elephans maximus). Zdroj: http://ru.wikipedia.org.


♦ řád: Sirény (Sirenia)

Příbuzní damanů a chobotnatců. Přizpůsobené trvalému životu ve vodním prostředí, především v mělčinách, kde se živí spásáním různých chaluh a řas - jsou býložravci (herbivoři). Samice mívají zpravidla pouze jednoho potomka. V Indickém oceánu nalezneme moroně indického (Dugong dugong), na východním pobřeží Jižní Ameriky pak kapustňáka širokonosého (Trichechus manatus).

moron_indicky

Obrázek č. 66 Moroň indický (Dugong dugong). Zdroj: http://en.wikipedia.org.


♦ řád: Lichokopytníci (Perissodactyla)

Lichokopytníci jsou velcí savci, kteří mají na končetinách zredukován počet prstů, na jejichž špičky našlapují. Většina váhy jejich těla spočívá obvykle na prostředním (třetím) prstu, jímž zpravidla prochází i osa končetiny. Krátký poslední prstní článek je rozšířen a na povrchu je kryt rohovinovým kopytem. K lichokopytníkům patří čeledi tapírovití, nosorožcovití a koňovití.

Tapírovití (Tapiridae) savci jsou dnes již téměř vyhubeni, zahrnují poslední žijící rod tapír a asi 14 již vymřelých druhů. Nejrozšířenější byli v třetihorách, tehdy obývali i střední Evropu. Mají typické zavalité tělo, chobotovitý horní pysk a krátký ocas. Na předních končetinách mají 4 a na zadních 3 prsty s malými kopýtky. Žijí samotářsky v deštných pralesích Indie a Jižní Ameriky. Největším tapirovitým je tapír jihoamerický (Tapirus terrestris).

tapir_jihoamericky

Obrázek č. 67 Tapír jihoamerický (Tapirus terrestris).

Nosorožcovití (Rhinocerotidae) mají své tělo pokryté až 6 cm tlustou zrohovatělou kůží. V přední části hlavy mají roh, který není vyplněn kostí, nýbrž pouze keratinem. I přes to, že můžou se svými až 2 tunami, tvrdou kůží a ostrým rohem vypadat velmi nebezpečně, jedná se o býložravce (herbivory) používající svůj roh zpravidla pouze k obraně. Předními i zadními končetinami našlapují na tři prsty. Na světě žije 5 recentních druhů nosorožců. Africké savany obývá nosorožec dvourohý (Diceros bicornis). V Asii žije nosorožec indický (Rhinoceros unicornis). Nejrozšířenějším druhem (na celém světě žije asi 8500 jedinců) je nosorožec tuponosý (Ceratotherium simum). Tento druh nosorožce je hned po slonovi druhým největším suchozemským savcem - dospělí jedinci jsou 3,7 - 4 metry dlouzí a váží až 2,3 tuny. Jeho dolní roh může být dlouhý až 1 metr.

nosorozec_dvourohy

Obrázek č. 68 Nosorožec dvourohý (Diceros bicornis). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

nosorozec_tuponosy

Obrázek č 69 Samice nosorožce tuponosého (Ceratotherium simum) s mládětem. Zdroj: http://de.wikipedia.org.

Čeleď koňovitých (Equidae) zahrnují velká, rychle se pohybující zvířata, volně žijící ve stádech se sociální hierarchií zpravidla na otevřených prostranstvích. Při chůzi našlapují na špičky prodlouženého třetího prstu, kryté rohovitým kopytem. V polopouštích a pouštích Mongolska a Číny žil kůň Převalského (Equus przewalski). Dnes je v přírodě již vyhubený a přežívá pouze v zoologických zahradách. Kůň je člověkem využíván již od starověku nejen pro práci, ale i jako dopravní prostředek. Příbuzní koní jsou osli. Oproti koním jsou menší a mají delší uši. Ve Středomoří, Africe a jiných oblastech s nepříznivým klimatem nahrazují skromnější a odolnější osli koně. Typickým zástupcem je osel africký (Equus africanus). Křížením koňského hřebce s oslí klisnou vznikne mezek, křížením oslího hřebce a koňské klisny pak mula. Oba kříženci jsou neplodní. V afrických savanách na jih od rovníku nalezneme zebry. Mají typické bílo-červené pruhované zbarvení a tvoří velká stáda, ve kterých se dokáží lépe bránit proti predátorům. Nejpočetnějším divoce žijícím lichokopytníkem vůbec je zebra stepní (Equus burchelli).

kun_prevalskeho

Obrázek č. 70 Kůň Převalského (Equus przewalski).

osel_africky

Obrázek č. 71 Osel africký (Equus africanus). Zdroj: http://de.wikipedia.org.

zebra_stepni

Obrázek č. 72 Zebra stepní (Equus burchelli). Zdroj: http://www.flickr.com/photos/8942661@N02/2180696969.


♦ řád: Sudokopytníci (Artiodactyla)

Narozdíl od předchozího řádu jsou sudokopytníci nesourodý řád savců. Společně jsou řazeni kvůli sudému počtu prstů (2. - 5.) na končetinách. Mezi 3. a 4. prstem, které jsou velké, stejně vyvinuté a zakončeny kopyty, prochází osa končetiny. Druhý a pátý prst pak bývají menší a slabší. Zhruba 190 dnes známých druhů sudokopytníků se dělí na tři podřády: nepřežvýkavci, mozolnatci a přežvýkavci.

Nepřežvýkavci (Nonruminantia) mají úplný chrup s mohutnými prohnutými špičáky tvořícími kly. Mají jednoduchý žaludek a potravu nikdy znova nepřežvykují (jako přežvýkavci). Druhý a pátý prst jejich zpravidla krátkých nohou bývá dobře vyvinut - při chůzi se oba prsty dotýkají země. Patří sem čeledi prasatovití a hrochovití. V našich leších a na našich loukách se vyskytuje prase divoké (Sus scrofa). Je aktivní především v noci a má výborný čich. Samice prasat divokých se nazývají bachyně. Prasata jsou většinou plachá, avšak při podráždění či obraně mláďat mohou být velmi útočná. V mnoha plemenech chované prase domácí (Sus scrofa f. domestica) je potomkem prasete divokého. Na afrických savanách žije prase bradavičnaté (Phacochoerus aethiopicus) a na americkém kontinentě pekari páskovaný (Dicotyles tajacu). Hrochovité charakterizuje velká hlava ukrývající 40 zůbů, mohutné zavalité tělo a lysá vysychavá kůže. Hroší špičáky mají kulovitý tvar, neustále hrochům dorůstají a mohou měřit až 70 cm. I přesto, že jsou býložravci (herbivoři), mohou hroši svými zuby způsobit smrtelná zranění většině potencionálních útočníků (včetně člověka). Většinu času tráví ponoření ve vodě. Nad hladinu vyčnívají jen jeho uzavíratelné nozdry a uši. Hroši našlapují na všechny 4 prsty, živí se trávou rostoucí u břehů vodních toků. Nenznámějším zástupcem hrochovitých je hroch obojživelný (Hippopotanus amphibius).

prase_divoke

Obrázek č. 73 Bachyně se selaty.

pekari_paskovany

Obrázek č. 74 Pekari páskovaný (Dicotyles tajacu). Zdroj: http://de.wikipedia.org.

hroch_obojzivelny

Obrázek č. 75 Hroch obojživelný (Hippopotanus amphibius). Zdroj: http://af.wikipedia.org.

hroch_obojzivelny_lebka

Obrázek č. 76 Lebka hrocha obojživelného ukazuje jeho mohutné špičáky a řezáky.

Zdroj: http://en.wikipedia.org.

Mozolnatci (Tylopoda) jsou vysocí sudokopytníci. Došlapují na celou plochu posledních tří článků třetího a čtvrtého prstu, které jsou podloženy silným pružným mozolem s elastickým vazivem. Jedná se o býložravce se složených žaludkem. Přežvykují, avšak jejich mechanizmus přežvykování je odlišný od pravých přežvýkavců. V krvi mají charakteristické oválné červené krvinky. Hlavními zástupci mozolnatců jsou velbloudi a lamy. Všichni velbloudi mají ve hřbetním hrbu tuk, jenž je jednak zdrojem energie, ale také zdrojem existenčního minima metabolické vody. Ta se z loje v hrbu tvoří pomocí oxidačních pochodů v době nedostatku tekutin. Všechny druhy velbloudů jsou mimochodníci (stejnostranné končetiny se pohybují současně, čímž dochází ke kymácivému pohybu). Velbloud dvouhrbý (Camelus ferus), zvaný "drabař" žije dosud i divoce v asijských pouštích (např. na poušti Gobi). V historii byl člověkem domestikován a používán v karavanách. Naproti tomu Velbloud jednohrbý (Camelus dromedarius) je známý čistě jako domestikované zvíře. Říká se mu taky "dromedán". Je chován v oblasti Sahary a v jihozápadní Asii. Na jihoamerických pampách žijí druzí zástupci mozolnatců - lamy. Tito velbloudovití nemají tukové hrby, žijí převážně divoce, avšak jsou také chovány pro maso, kůži a srst - např. lama vikuňa (Lama vicugna) nebo lama guanaco (Lama huanachus).

velbloud_dvouhrby

Obrázek č. 77 Velbloud dvouhrbý (Camelus ferus). Zdroj: http://de.wikipedia.org.

velbloud_jednohrby

Obrázek č. 78 Velbloud jednohrbý syn. dromedán (Camelus dromedarius). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

lama_vikuna

Obrázek č. 79 Lama vikuňa (Lama vicugna) před sopkou Chimborazo v Ekvádoru.

Zdroj:http://en.wikipedia.org. / David Torres Costales

Přežvýkavci (Ruminantia) mají dlouhé silné končetiny s prsty chráněnými na špičce kopyty. Jejich žaludek je složen ze 4 čásí: bachor, čepec, kniha a slez. Jedná se o býložravce (herbivory), kteří naškubanou a bohatě prosliněnou potravu polykají do bachoru, v němž žijí symbiotičtí nálevníci, trávící celulózu (viz. 2. ročník - Říše: Protozoa - kapitola Nálevníci). Z čepce se částečně natrávená potrava dostává mohutnými zpětnými (antiperistaltickými) stahy jícnu po menších soustech zpět do úst, kde je bočními pohyby stoliček rozmělňována na kašovitou hmotu, postupující dále přímo do knihy. Její listy potravu dále hnětou a tlačí do vlastního žaludku - slezu, v němž je teprve zahájen samotný chemický trávicí proces. Následující tenké střevo je u přežvýkavců výjimečně dlouhé (u krávy například dosahuje délky až 60 metrů). U přežvýkavců často nalezneme výrazný pohlavní dimorfismus. K pravým přežvýkavcům se řadí čeledi jelenovitých, žirafovitých a turovitých

Jelenovití (Cervidae) jsou charakterističtí svými kostěnými parohy, které rostou zpravidla na hlavách samců a každý rok se obnovují. V lesích na celé severní polokouli žije jelen evropský (Cervus elaphus) a několik jeho poddruhů. Své parohy shazuje pravidelně v únoru a do srpna mu dorůstá nové. Samice jelena se nazývá laň. V oborách nalezneme původně jihoevropského daňka skvrnitého syn. evropský (Dama dama). Je nezaměnitelný díky svým typickým lopatkovitým parohům. V tundrovitých oblastech Evropy, Asie a Ameriky žije sob polární (Rangifer tarandus). Jeho hlavní potravou jsou zde rostoucí lišejníky. Díky nepříhodným podmínkám charakteristickým pro tundry tvoří sobi i několikatisícová stáda migrující na velké vzdálenosti za potravou. Lidským obyvatelům tundry poskytuje maso, mléko, kůži a slouží i jako dopravní prostředek. Blíže k rovníku, v lesích tajgy severní Evropy, Sibiře a severní Ameriky nalezneme losa evropského (Alces alces).

jelen_evropsky

Obrázek č. 80 Jelen evropský (Cervus elaphus). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

danek_evropsky

Obrázek č. 81 Daněk skvrnitý syn. evropský (Dama dama). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

sob_polarni

Obrázek č. 82 Sob polární (Rangifer tarandus). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

los_evropsky

Obrázek č. 83 Los evropský (Alces alces). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

Zajímavost: Muntžak (Muntiacus) je asijský rod jelenovitých savců. Jedná se o nejstaršího známého jelena, je známý už z miocénu (období třetihor) z doby před 15 - 35 miliony let. Současné žijící druhy nalezneme v jihovýchodní Asii - např. muntžak malý (Muntiacus reevesi). 

muntzak_maly

Obrázek č. 84 Muntžak malý (Muntiacus reevesi). Zdroj: http://de.wikipedia.org.

Pro žirafovité (Giraffidae) je typická malá hlava s krátkými růžky porostlými kůži a velmi dlouhý krk. Přední nohy žirafovitých jsou delší než nohy zadní. Díky své výšce a obratnému krku mohou spásat listí stromů až ve výšce 6-7 metrů nad zemí. Trávu spásají a vodu pijí s široce rozkročenýma předníma nohama. Poslední dva přežívající druhy žirafovitých jsou žirafy a okapi. Africké savany obývá žirafa mramorovaná (Giraffa camelopardalis). V Kongu žije vývojově původnější lesní druh - okapi pruhovaná (Okapia johnstoni).

zirafa_mramorovana

Obrázek č. 85 Žirafa mramorovaná (Giraffa camelopardalis). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

okapi_pruhovana

Obrázek č. 86 Okapi pruhovaná (Okapia johnstoni). Zdroj: http://de.wikipedia.org.

Turovití (Bovidae) jsou v současnosti nejpočetnější čeledí sudokopytníků. U některých druhů jen samcům (např. ovce, muflon, ...), u některých oběma pohlavím, vyrůstají na hlavně rohy. Rohy je vlastně porézním výrůstkem čelní kosti, takže není dutý. Na rozdíl od parohů jsou rohy citlivé, nevětví se a turovití je ani neshazují. Známými zástupci z oblastí východoafrických savan jsou antilopy - např. antilopa skákavá (Antidorcas marsupialis) nebo antilopa jelení (Antilope cervicapra).  Velehory Afriky, ale i Evropy obývá několik druhů kozorožců - kozorožec nubijský (Capra ibex nubiana) či kozorožec alpský (Capra ibex ibex). V Altaji (2000 km dlouhé pohoří na rozhraní Ruska, Kazachstánu, Číny a Mongolska) a Himalájích žije vzácná a ohrožená koza šrouborohá (Capra falconeri). Domestikována byla koza domácí (Capra hircus), avšak mnohem rozšířenějším druhem domácího zvířete (téměř miliarda jedinců po celém světě) je ovce domácí (Ovis aries). Dalšími hospodářsky významnými zvířaty jsou buvoli. Domestikovaní potomci buvola indického (Bubalus bubalis) jsou dodnes používání k tahu. Vzácně chovaným zvířetem (především v Tibetu) je jak domácí (Bos grunniens). Prapředkem dnešních plemen skotů (především tura domácího) je pratur (Bos primigenius). Jednalo se o mohutné zvíře dosahující výšky 2 metry a váhy až 1 tunu. Poslední kus prátura zahynul v roce 1627 v polské rezervaci nedaleko Varšavy. Evropské lesní hvozdy dodnes obývá zubr evropský (Bison bonasus), zachovat se jej podařilo zejména v Bělověžském národním parku, který leží na územích Polska a Běloruska. Bizoni američtí (Bison bison) ještě v 19. století obývali severoamerické prériev tisícihlavých stádech. V současné době se lidstvo pokouší o jejich záchranu ve volné přírodě.

antilopa_skakava

Obrázek č. 87 Antilopa skákavá (Antidorcas marsupialis). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

antilopa_jeleni

Obrázek č. 88 Antilopa jelení (Antilope cervicapra), samec a dvě samice. Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

kozorozec_nubijsky

Obrázek č. 89 Kozorožec nubijský (Capra ibex nubiana). 

kozorozec_alpsky

Obrázek č. 90 Kozorožec aplský (Cabra ibex ibex). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

koza_srouboroha

Obrázek č. 91 Koza šrouborohá (Capra falconeri). Zdroj: http://ca.wikipedia.org.

pratur

Obrázek č. 92 Pratur (Bos primigenius). 

zubr_evropsky

Obrázek č. 93 Zubr evropský (Bison bonasus). Zdroj: http://ia.wikipedia.org.

bizon_americky

Obrázek č. 94 Bizon americký (Bison bison). 

 

♦ řád: Kytovci (Cetacea)

Kytovci jsou savci plně přizpůsobeni k životu ve vodním prsotředím. Jejich horní končetiny jsou přeměněny v ploutve, dolní končetiny včetně pánve jsou zakrnělé. Jejich ocasní ploutev nemá kostru, ale je zpevněna pouze vazivovou výztuhou. Chybí jim také klíční kosti, potní a slinné žlázy. Mají velmi špatný čich (prakticky zakrnělý), avšak  velmi dobrý sluch (zvuk je veden kostmi) a oči uzpůsobené k vidění pod vodou. Frekvence jejich dýchání je 4 vdechy za minutu. Potopení pod vodou vydrží i hodinu. Samice rodí velká mláďata ocasem napřed (mláďata některých druhů jsou až 7 metrů dlouhá, matka pak musí denně vydat až 300 litrů velmi tučného mateřskéh mléka). Vzhledem k velikosti těla mají kytovci poměrně malý mozek, avšak jeho kůra je silně zbrázděna. Žijí zpravidla ve skupinách a dorozumívají se pomocí typických zvuků. V tomto řádu najdeme ty největší živočichy, kteří aktuálně obývají naší planetu - velryby. Podle stavby chrupu je dělíme na podřády ozubení a kosticovci.

Ozubení (Odontoceti) mají stejnocenný (homodontní) chrup, asymetrickou lebku, jeden nosní otvor a obě čelisti stejně dlouhé. Vydávají velmi rozmanité zvuky, které mají komunikační funkci. Nejznámějšími zástupci tohoto podřádu jsou delfíni a kosatky. Složitost a zbrázdění jejich mozků je velmi pdobné mozkům lidoopů. Mozek delfína skákavého (Tursiops truncatus) je pro představu větší, než mozek člověka. Delfíni často doprovázejí plující lodě a inteligence těchto savců se využívá nejen při vodních drezůrách v delfináriích, ale aktuálně jsou využívání například i armádou. Speciálně vycvičení delfíni dokáží lokalizovat námořní miny, potápěče či jiné objekty. V některých oblastech delfíni dokonce spolupracují s místními rybáři a pomáhají jim nahnat ryby do sítí, příčemž ryby, které utečou, sežerou. V evropských mořích je běžný delfín obecný (Delphinus delphis). V chladnějších mořích žije taktéž velmi inteligentní kosatka dravá (Orcinus orca). Žije ve velmi stabilních rodinných skupinách založených na hlavní mateřské línii jedné samice (matky rodu). Jedinci se od této skupiny výjimečně oddělují pouze na chvíli za účelem páření nebo schánění potravy. Trvalé oddělení jedince od svého stáda nebylo doposud nikdy zaznamenáno. Jednotlivé skupiny kosatek se združují do stád v průměru o 18 jedincích. Pro dorozumívání mezi sebou používají svůj vlastní dialekt. Ve studených vodách Arktidy žijí bílé běluhy severní (Delphinapterus leucas). Pronikají z moří až do ústí některých kanadských a sibiřských řek. V minulosti se vyskytovaly i v Baltském moři. 

VIDEO: http://www.youtube.com/watch?v=DWsN63PRCW8&feature=relmfu; Vychytralé kosatky loví v Argentině lachtany přímo na pláži.

delfin_skakavy

Obrázek č. 95 Delfín skákavý (Tursiops truncatus).

armadni_delfin_skakavy

Obrázek č. 96 Delfín Námořnictva Spojených států speciálně vycvičený pro vyhledávání námořních min a jiných podvodních pastí.

delfini_drezura

Obrázek č. 97 Delfíni skákaví (Tursiops truncatus) při nacvičené drezuře. Zdroj: http://pl.wikipedia.org.

kosatka_drava

Obrázek č. 98 Kosatka dravá (Orcinus orca).

beluha_severni

Obrázek č. 99 Běluha severní (Delphinapterus leucas). Zdroj: http://www.flickr.com/photos/84558434@N00/1597028394.

Kosticovci syn. velryby (Mysticeti) mají místo zubů ve své obrovské tlamě jemné rohovité lišty (kostice), jimiž filtrují mořsky plankton a propouštějí vodu. Jejich lebka je symetrická, dýchají dvěma dýchacími otvory a spodní čelist mají delší než čelist horní. Plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus) je největším aktuálně žijícím živočichem a podle dosavadních informací i jedním z největších živočichů vůbec, aspoň co se týče hmotnosti. Délkou jej předčilo pouze několik sauropodních dinosaurů. Dospělí jedinci mohou mít výjimečně délku i přes 30 metrů a váhu až 181 tun. Kdysi byl rozšířen kosmopolitně, avšak díky neúměrnému lovu vyspělou technikou (radary, harpunová děla) je dnes velmi ohroženým druhem. Dalšími zástupci jsou např. velryba černá (Eubalaena glacialis), velryba jižní (Eubalaena australis) či keporkak (Megaptera novaeangliae) přezdívaný zpívající velryba, protože v době námluv zpívá písně trvající až 30 minut. Tyto jsou slyšitelné i lidským uchem na značnou vzdálenost. Většina námořních států už přistoupila na konvenci o ochraně velryb. I přes to jsou velryby některými státy (Japonsko, Norsko aj.) nadále loveny.

VIDEO: http://www.youtube.com/watch?v=f7-y8LC50r8&feature=related; Blízké a vzácné setkání s vorvaněm obrovským syn. tuponosým (Physeter macrocephalus).

plejtvak_obrovsky

Obrázek č. 100 Plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus).

velryba_cerna

Obrázek č. 101 Velryba černá (Eubalaena glacialis) s mládětem.

velryba_jizni

Obrázek č. 102 Velryba jižní (Eubalaena australis). Zdroj: http://de.wikipedia.org.

keporkak

Obrázek č. 103 Keporkak (Megaptera novaeangliae). Zdroj: http://fr.wikipedia.org.

Autor: Tomáš Durčák


Opakovací otázky:

  1. Uveďte příklady vejcorodých, vačnatých a placentálních savců.
  2. Jaké je uspořádání prstů u lichokopýtníků a sudokopýtníků?
  3. Jaký orgán umožňuje netopýrům výbornou orientaci?
  4. Popište chrup hlodavců a zajíců.
  5. Charakterizujte tělní pokryv savců.
  6. V čem se liší paroh a roh?
  7. Které skupiny svaců jsou býložravé a jak jsou přizpůsobeny?
  8. Kteří savci pronikli do vodního prostředí? Seřaďte je podle stupně příslušných přizpůsobení.
  9. Kteří savci jsou vázáni na člověka?
  10. Porovnejte poměry rozmnožování u p
  11. Přiřaďte zástupce savců k jejich řádům:
A hmyzožravci                1. tapír jihoamerický
B letouni                        2. delfín obecný
C kytovci                        3. ježek západní
D sudokopýtníci              4. koza bezoárová
E hlodavci                      5. vrápenec malý
F chudozubí                   6. sobol asijský
G šelmy                        7. lenochod dvouprstý
H lichokopýtníci             8. bobr evropský

Připravte si referáty na tato témata:

  • rozdělení, sociální chování a ochrana řádu primátů;
  • škůdci ze třídy savců;
  • smysly savců;
  • rozšíření savců na Zemi;
  • naši chránění volně žijící savci.