Biologie

E-learning jako vzdělávací nástroj školy 3. tisíciletí

  • Full Screen
  • Wide Screen
  • Narrow Screen
  • Increase font size
  • Default font size
  • Decrease font size

Ptáci

Email Tisk PDF

TŘÍDA: PTÁCI (Aves)

Obecná charakteristika

Jsou teplokrevní (homoiotermní) vývojovou větví plazů podtřídy Archosauria. Nejstarší známý předchůdce - prapták Archaeopteryx - pochází ze svrchní jury (2. etapa druhohor). Ze všech obratlovců mají nejvyšší intenzitu metabolismu a nejvyšší pohybovou aktivitu. Jsou kosmopolitní, rozšíření ve všech částech Země (kromě vodních hlubin)
Některé znaky mají společné s plazi, některé však se savci: 

Znaky společné s plazi:

  • suchá kůže;
  • mají kostrční žlázu
  • na zobáku a běháku rohovitá kůže plazího typu;
  • rozmnožování plazího typu (vejce),
  • ledviny plazího typu - odpadním produktem dusíkatého metabolismu je kyselina močová.

Znaky společné se savci:

  • péče o vejce a mláďata,
  • regulovaná tělesná teplota,
  • čtyřdílné srdce,
  • zcela oddělené komory, jediná aorta,
  • vnitřní ucho podobné savčímu.
Tělo ptáků je kryto peřím, přední končetiny jsou přeměněny v křídla, zadní končetiny nejsou nikdy redukovány, umožňují bipední pohyb a jsou přeměněny k různé funkci. Koncový mozek je dobře vyvinutý (včetně bazálních ganglií – instinkty), dokonalá funkce mozečku umožňuje let. 

Velikost ptáků

Ptáci mají různou velikost - nejmenším ptákem je kolibřík kubánský – i s ocasem měří 6 cm a váží 1,5 g; největším žijícím ptákem je pštros dvouprstý, který dosahuje 2 m a hmotnosti asi 100 kg.

anatomie_ptaka

Obrázek č. 1 Anatomie ptáka. Legenda k obrázku: 1 - Zobák, 2 - Hlava, 3 - Oční kroužek, 4 - Duhovka, 5 - Hřbet, 6 - Křidélko, 7 - Lopatky, 8 - Křídelní krovky, 9 - Letky třetího řádu (ramenní), 10 - Kostřec, 11 - Rýdovací péra, 12 - Podocasní péra, 13 - Stehno, 14 - Kloub spojující holeň a běhák, 15 - Běhák, 16 - Noha, 17 - Holeň, 18 - Břicho, 19 - Boky, 20 - Hruď, 21 - Krk, 22 - Lalok. 

Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

Tvar těla ptáků

Je aerodnymický, kapkovitý, přizpůsobený k letu v ovzduší. Tvar je charakterizován odlehčenou a pozměněnou kostrou - tzv. pneumatická kostra, hlavou bez kostěných čelistí a přesunem těžiště do zadní části těla.

Orgánové soustavy ptáků  

Povrch těla kryje kůže, je suchá, tenká, neobsahuje žádné kožní žlázy kromě kostrční - ta je párová, vyměšuje olejovitý sekret, který ptáci vytlačují zobákem a roztírají po peří, největšího rozvoje dosahuje u vodních ptáků. Horní a dolní čelisti jsou kryty povlakem z rohoviny. Mezi deriváty pokožky patří:

  • štítky a šupiny na běháku a prstech končetin;
  • rohovité drápy na prstech;
  • rohovité útvary mohou být i na hlavě nebo na křídlech - souvisí zpravidla s druhotnými pohlavními znaky;
  • pero vzniklé přestavbou plazí šupiny - po těle v pruzích tvoří tzv. pernice (hlavová, křídelní, hřbetní, ramenní, břišní, stehenní), holá místa (bez pernic) jsou tzv. nažiny; výměna peří  se označuje pojmem pelichání.

ptaci_pero

Obrázek č. 2 Ptačí pero. Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

Typy per:

  1. prachové peří - má funkci tepelně izolační; prachové pero nemá osten, větve netvoří prapor, parsky jsou zkrácené;
  2. obrysové peří tvoří: letky (nesouměrné; křídla), rýdovací peří (ocas), krycí peří (hlava, krk, trup, nohy) - obrysové pero tvoří  osten, brk (do kůže), ze kterého vyrůstají postranní větve s paprsky a háčky spojenými do souvislé plochy, tzv. praporu.

Zbarvení peří má ekologický a etologický význam (ochrana, svatební šat).

Kostra pevná, lehká, pneumatizovaná (dlouhé kosti); srůst kostí na lebce a končetinách, v hrudní a křížové oblasti; lebka je připojena jedním kloubem ke krčnímu obratli (tzv. monokondylní lebka);

  • Obratle: krční - umožňují pohyblivost hlavy, hrudní nesou krátká žebra (3 až 9 párů) spojená s hrudní kostí, vybíhající v silný hřeben tzv. pecten; některé hrudní, bederní a křížové obratle srůstají v kost křížovou (synsacrum), srůstá pevně s pánví; následuje několik volných obratlů a zbývající ocasní obratle tvoří tzv. pygostyl. Stydké kosti nejsou spojeny, aby byl umožněn průchod vajec.
  • Přední končetina tvoří lopatkové pásmo – šavlovitá lopatka (scapula), kost krkavčí (procoracoid), kost klíční (clavicula), kliční kosti jsou srostlé na dolním konci ve vidlici - tzv. sáňky (furcula); volná končetina – kost ramenní (kost pažní), kost loketní, kost vřetenní, 2 kosti zápěstní, carpometacarpus - záprstí, srostlé ze záprstních a zápěstních kůstek, 1. až 3. prst jsou redukovány, 4. až 5. prst vymizel.
  • Zadní končetina tvoří pánevní pásmosynsacrum (srostlé hrudní, bederní, křížové) pevně srostlé s kostmi pánevními; volná končetina – kost stehenní, nejdelší kost těla holeň - tibiotarsus (vzniká srůstem kosti holenní a 2 kosti zánártních), kost lýtková je redukovaná, tarsometatarsus (běhák vznikající srůstem některých zánártních a nártních kostí), prst 1. je obrácen vzad, 5. prst vymizel; prsty mají 2 až 3 články.

Svalová soustava

Dominují jsou létací svaly, největší je prsní sval, tvoří 20 % hmotnosti ptáka. Létací svaly se upínají k hřebenu hrudní kosti a ke kosti pažní. Běhák je bez svaloviny, pouze šlachy k prstům. Některé svaly zadní končetiny umožňují automatické sevření prstů ptáka sedícího na větvi i ve spánku (pták tedy nevynakládá žádnou svalovou  námahu).

Trávicí soustava - zobák je bez zubů, vzniká přeměnou čelistí, pokrytý rohovinou. Jazyk je také na povrchu zrohovatělý; jsou vyvinuté  slinné žlázy (u vodních ptáků jsou redukovány). Jícen vytváří slepý vak – vole (ingluvies), v němž dochází k uskladnění a změkčení potravy a zároveň do něho ptáci vyvrhují natrávenou potravu mláďatům (masožravých ptáků se vole nevyvíjí). Žaludek je dělen minimálně na dva oddíly - svalnatý a žláznatý. Tenké střevo - v něm se dokončuje rozklad potravy za účasti produktů slinivky břišní a jater (žluč) a živiny se zde také vstřebávají. Dále jsou vyvinutá 2 slepá střeva (bakterie – štěpení celulózy, produkce vitamínů), tlusté střevo (velmi zkrácené) končí konečníkem a ústí do kloaky - společný vývod vylučovací, trávicí a rozmnožovací soustavy. Slinivka břišní, játra a žlučník chybí pštrosům, nanduům, holubům a papouškům.

Cévní soustava - srdeční komory jsou již zcela oddělené, srdce je tedy čtyřdílné (nedochází již k žádnému mísení krve). Ptáci mají vyvinutý malý plícní a velký tělní oběh - z levé komory odstupuje aorta pouze pravým aortálním obloukem, levý oblouk v průběhu zárodečného vývoje vymizí. Srdce ptáků je podobné jako u svaců, jedná se o tzv. konvergentní (souběžný) vývoj. (Ptáci mají relativně největší srdce ze všech obratlovců). Ptáci mají ze všech obratlovců absolutně nejvyšší krevní tlak (až 200 mm/Hg) a rychlost tepu (u holuba až 220 za minutu). Tělesná teplota ptáků je stálá - homoiotermní živočichové - pohybuje se okolo 40 °C (může kolísta v závislosti na tělesné aktivitě). Červené krvinky (erytrocyty) ptáků jsou oválné, jaderné a obsahují hemoglobin.

Dýchací soustava - nejvýkonnější ze všech obratlovců, plíce malé, přirostlé ke stropu dutiny hrudní; vnější nozdry, vnitřní nozdry splývají v nepárovou choanu, hrtan, průdušnice, průdušky, plíce, plicní sklípky vytvořeny nejsou. V místě rozdvojení průdušnice (bifurkace) se nachází hlasové ústrojí ptáků – syrinx. Ptáci mají pět párů vzdušných vaků - umožňují dýchání při letu nadlehčují tělo (zasahují mezi útrobní orgány i do dlouhých kostí), zmenšují hustotu těla, podílí se na termoregulaci a slouží jako rezonátory pro zesílení hlasu, zároveň zmenšují mezisvalové tření.

Vylučovací soustava - je velmi podobná vylučovací soustavě plazů; vyvinuté jsou párové pravé ledviny (metanefros), které jsou uloženy v pánevní části synsacra (vzniká srůstem bederních a křížových obratlů). (Poprvé je u ptáků ze všech skupin obratlovců vyvinutá Henleova klička, zajišťující zpětnou resorpci vody). Močový měchýř většinou chybí. Moč je odváděna z ledviny močovodem přímo do kloaky, kde se dále zahušťuje a v kašovité formě, obsahující hlavní zplodinu dusíkatého metabolismu - kyselinu močovou (na rozdíl od savců, kde je hlavním produktem odbourávání dusíkatých látek močovina), tvoří obvykle bělavý krystalický povrch na trusu.

Nervová soustava - výrazný rozvoj koncového mozku a mozečku – k rozvoji koncového mozku došlo zvětšením bazálních ganglií (bohatý instinktivní život), v koncovém mozku všechna vyšší ústředí kromě zrakového - to je ve středním mozku; páteřní mícha zasahuje až do posledního ocasního obratle; mícha je ústředím řady motorických a vegetativních reflexů. Z mozku vychází 12 párů mozkových nervů; chybí nultý hlavový nerv (nervus terminalis).

Smyslová soustava - dominuje zrak a sluch;

  • smyslová tělíska jsou  na/v zobáku, u báze krycích per, mezi svaly křídla;
  • chuťové a čichové receptory jsou vyvinuté velmi slabě;
  • sluch - na stavbě ucha se podílí krátký zevní zvukovod, jediná sluchová kůstka columella, stavba vnitřního ucha je podobná savčímu, rozsah slyšení 40 – 30000 Hz (nejvyšší citlivost 1–3 kHz)
  • zrak - oči málo pohyblivé, velké, jiný než kulovitý tvar, chráněny třemi víčky (mrkají dolním); ptačí oko je nejdokonaleji vyvinuté v celé živočišné říši, má silně vyklenutou rohovku; čočka je velká, vyklenutá; na cévnatce pecten (výrůstek, jeho funkcí je výživa sítnice, zaostřování); ptáci mají barevné vidění (4 typy čípků - tzv. tetrachromatické vidění). 

Endokrinní systém - silně rozvinutý jako u savců:

  • hypofýza: vznik svatebního opeření, hnízdní pud, kladení vajec
  • brzlík: krvetvorný orgán
  • štítná žláza: růst, metabolismus, pelichání, chování související s tahem
  • nadledviny: kortikoidy, adrenalin
  • pankreas: inzulín
  • gonády: androgeny, estrogeny, převládá vždy jedna z obou skupin (→ sekundární pohlavní znaky)
Pohlavní soustavy a rozmnožování

Ptáci jsou odděleného pohlaví. Samčí pohlavní ústrojí tvoří 2 varlata, která jsou v období pohlavního klidu šedá a malá. Před vlastním pářením se zvětšují (až 300krát) a zbělají. Samice mají však funkční jen levý vaječník. Zralé vajíčko vstupuje do vejcovodu, v němž je oplozeno spermiemi (spermie ptáků jsou ve vejcovodu životaschopné až 3 týdny). Oplozené vajíčko se dále obaluje bílkem, papírovou blánou a nakonec v nejnižší části vejcovodu kašovitou vápenatou hmotou, postupně tuhnoucí ve skořápku. Vajíčko je opatřeno velkým množstvím výživného žloutku, zárodek tvoří jen zárodečný terčík. Další vývoj probíhá dále v těle samičky až do stadia 2 zárodečných listů; celkem se vyvíjejí tři zárodečné listy, které se později diferencují na základy orgánů; souběžně se tvoří 3 zárodečné obaly:

  • vnitřní - amnion, blanitý obal vyplněný plodovou vodou, v niž dochází k vývoji zárodku;
  • vnější - seróza, která uzavírá celý zárodek se žloutkovým vakem a amniem;
  • alantois - má vyživovací úlohu, zpočátku slouží k ukládání odpadních produktů metabolismu zárodků, později slouží i k výměně plynů. 
Není-li vajíčko zahříváno, vývoj se zpravidla v této fázi na určitou dobu zastaví (v této době zpravidla snáší samička další vajíčka). Další vývoj probíhá jen při zahřívání tělem jednoho z rodičů, zpravidla samičkou, je to tzv. inkubace. Penis není vyvinutý (s výjimkou pštrosů a kachnovitých).Oplození probíhá přitisknutím kloak k sobě.
Vylíhlá mláďata jsou u krmivých ptáků holá, zatímco u nekrmivých ptáků jsou opeřená a potravu si obstarávají sama.

Základy ekologie ptáků

Ptáci jsou adaptování na nejrůznější prostředí především díky homoiotermie a vysoké pohyblivosti. Nejsou mnoho závislí na abiotických faktorech prostředí, jsou značně odolní vůči nepříznivým teplotám i nízké vlhkosti vzduchu.

Z migračního hlediska se ptáci dělí do 3 skupin:

  • stálí - po celý rok se zdržují v oblasti hnízdiště a v jeho blízkém okolí (např. vrabec, brhlík, chocholouš ad.);
  • přelétaví - mimo dobu hnízdění se vyskytují na větším území (100 až 500 km), jejich přelety však nejsou přesně směrovány (sýkory, stehlík ad.);
  • tažní - 2x ročně konají dlouhé přesně směrované přelety, opouštějí areál hnízdišť a opět se do něj vracejí (špaček, čáp, vlaštovka, kukačka, rorýs ad.)

 

Systém ptáků: 

Třída ptáci se dělí do tří nadřádů - běžci, plavci a letci

1. nadřád: Běžci (Peleognathae, syn. Ratitae)

S výjimkou tinam nejsou běžci schopni letu. Mají měkké peří a jejich kosti jsou pouze slabě pneumatizovány (pneumatické kosti - kosti obsahující dutiny vyplněné vzduchem). Přední končetiny jsou zakrnělé, naopak zadní končetiny mají zredukovány prsty a jsou mohutně vyvinuty. Typickými zástupci běžců jsou například pštros dvouprstý (Struthio camellus), nandu pampový (Rhea americana) či emu australský (Dromiceius novaehollandiae). Ve vlhkých lesích Nového Zélandu žije kivi jižní syn. hnědý (Apteryx australis).

pstros_dvouprsty

Obrázek č. 3 Samec (vlevo) a samice (vpravo) pštrosa dvouprstého (Struthio camellus).

nandu_pampovy

Obrázek č. 4 Nandu pampový (Rhea americana). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

kivi_jizni

Obrázek č. 5 Kivi jižní syn. hnědý (Apteryx australis). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.


2. nadřád: Plavci (Impennes)

Mezi plavce se řadí jediný řád - Tučňáci (Sphenisciformes). Tučňáci nejsou schopni letu, jejich křídla mají nepohyblivý loketní kloub a jsou v podstatě zakrnělá a přeměněná ve veslovací končetiny. Ty jim umožňují plavání a potápění v moři. Tělo mají pokryté stejnoměrně hustým šupinovitým peřím, pod kterým následuje souvislá vrstva tuku. Díky jejim silným dolním končetinám mohou chodit vzpříma. Na prstech nohou mají plovací blány, silné drápy používají při pohybu po skalách či ledu. Žijí v sociálně vyspělých koloniích, živí se převážně rybami a hlavonožci. Svá vajíčka tučňáci v chladných oblastech zahřívají tak, že si je umístí do kožního záhybu mezi nohama. V polárních oblastech jižní polokoule žije nejvyšší a nejtěžší z tučňáků - tučňák císařský (Aptenodytes forsten). Známý je také jihoamerický tučňák Humboldtův (Spheniscus Humboldti).

tucnak_cisarsky

Obrázek č. 6 Tučňák císařský (Aptenodytes forsten), rodiče s mládětem. Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

tucnak_humboldtuv

Obrázek č. 7 Tučňák Humboldtův (Spheniscus Humboldti). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.


3. nadřád: Letci (Neognathae)

♦ Řád: Brodiví (Ciconiiformes)

Zpravidla velcí ptáci s dlouhým, přímým zobákem, dlouhým krkem a dlouhýma brodivýma nohama, které nenesou pera. Výrazně u nich převažuje živočišná potrava, kterou získávají z vody nebo z bahna. Jsou skvělí letci. U nás můžeme pozorovat nejčastěji čápa bílého (Ciconia ciconia). Hnízdí v blízkosti venkovských sídel (dospělci mají zobák červený, mláďata černý). Živí se žábami, drobnými savci, larvami bezobratlých či hmyzem. Zimuje v 11 000 kilometrů vzdálené jižní Africe. Dle vyhlášky 395/1992 Sb. patří čáp v ČR mezi ohrožené druhy.V lesích můžeme spatřit čápa černého (Ciconia nigra). Potravně se specializuje především na ryby. Čápům podobné jsou volavky - např. u nás nejběžnější volavka popelavá (Ardea cinerea). 

cap_bily

Obrázek č. 8 Čáp bílý (Ciconia ciconia). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

cap_cerny

Obrázek č. 9 Čáp černý (Ciconia nigra). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

volavka_popelava

Obrázek č. 10 Volavka popelavá (Ardea cinerea). Zdroj: http://de.wikipedia.org.


♦ Řád: Plameňáci (Phoenicopteriformes)

Mají od poloviny nápadně dolů zahnutý zobák s rohovitými ploškami po stranách. Potravu (nejčastěji měkkýše, korýše a řasy) filtrují z vody. V tropech a subtropech (s výjimkou Austrálie) najdeme plameňáka řůžového (Phoenicopterus ruber) žijícího ve velkých koloniích.

plamenak_ruzovy

Obrázek č. 11 Skupinka plameňáků růžových (Phoenicopterus ruber) zachycená v Indii.

Zdroj: http://en.wikipedia.org.


♦ Řád: Vrubozubí (Anseriformes)

Převážně středně velcí vodní ptáci s dlouhým krkem, krátkým zobákem a nohama. Mají husté prachové peří a mimořádně vyvinutou kostrční žlázu. Kromě Antarktidy nalezneme na celém světě zástupce čeledi kachnovitých (Anatidae). Mají zploštělý zobák s příčnými rohovitými vroubky na okraji. Rozlišujeme kachny plovavé (za potravou se nepotápějí, ale pouze ponořují hlavu a krk) a potápivé (za potravou se potápějí až do hloubky 20 m) .Kachny stejně jako husy jsou významnou lovnou zvěří a některé druhy jsou chovány také jako domácí ptáci pro svůj značný hospodářský užitek (maso, tuk, prachové peří). Nejznámějšími zástupci této čeledi jsou kachny - u nás je nejpočetnějším kachním druhem kachna divoká (Anas platyrhynchos). Svou trvalou monogamií jsou známé labutě. V našich končinách hnízdí labuť velká (Cygnus olor). Labutě mají typický bílou barvu, oranžový zobák, dlouhý krk a rozpětí křídel až 2 metry. Z Austrálie pochází labuť černá (Cygnus atratus). Do čeledi kachnovitých patří rovněž husy, které jsou býložravné (herbivorní) a celoživotně monogamní. Na jaře a na podzim podnikají dlouhé lety (tahy) za účelem přezimování v teplejším podnebí. Dokáží urazit nejen velké vzdálenosti, ale také létat ve velkých výškách (jsou známy případy, kdy se s husou srazily dopravní/vojenská letadla). Na euroasijském kontinentu je široce rozšířená husa velká (Anselm anselm), která je zároveň jedním z předků chované husy domácí (Anselm anselm f. domesticsus).

kachna_divoka_samec

Obrázek č. 12 Kachna divoká (Anas platyrhynchos) - kačer. Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

kachna_divoka_samice

Obrázek č. 13 Kachna divoká (Anas platyrhynchos) - kachna. Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

labut_velka

Obrázek č. 14 Labuť velká (Cygnus olor). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

labut_cerna

Obrázek č. 15 Labuť černá (Cygnus atratus). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

husa_velka

Obrázek č. 16 Dvojice letících hus velkých (Anselm anselm). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.


♦ Řád: Dravci (Falconiformes)

Ptáci s typickým silně zahnutým zobákem se silnější horní čelistí, která přesahuje čelist dolní. Jejich běháky (dolní končetiny) mají silné prsty se srpovitě zahnutými drápy (tzv. "spáry"). Dravci jsou vynikající letci disponující mimořádně bystrým zrakem. Všechny druhy jsou masožravé (karnivorní). Hnízdí zpravidla na vyvýšených a špatně přístupných místech, vždy jednotlivě (netvoří hejna). O mláďata pečují oba rodiče, samice bývají zpravidla mohutnější. Největším dravcem na světě je v Andách hnízdící kondor velký (Vultur gryphus). Kondoři jsou spíš mrchožraví ptáci, z ekologického hlediska zastupují na západní polokouli supy. Mají krátké nohy s tupýmí drápy a velmi dobrý čich. Létají ve výškách až 5000 metrů. Sup bělohlavý (Gyps fulvus) je mrchožravý druh rozšířený od Středomoří po Indii.

kondor_velky

Obrázek č. 17 Kondor velký (Vultur gryphus). Zdroj: http://en.wikipedia.org.

sup_belohlavy

Obrázek č. 18 Sup bělohlavý (Gyps fulvus). Zdroj: http://en.wikipedia.org.

Jednou ze dvou hlavních čeledí dravců jsou krahujcovití syn. jestřábovití (Accipitridae). Patří sem například náš hojný dravec káně lesní (Buteo buteo), která lovem drobných hlodavců významně přispívá k ekologické rovnováze krajiny. (Pozn. autora: Káně jsou dnes bohužel velmi ohroženým druhem, neboť jsou velmi citlivé na chemikálie používané v chemické výrobě. Tyto poškozují činnost jejich vaječníků. Snášená vejce těchto dravců pak mají slabou skořápku a při sezení jsou rozmáčknuta.) Už vzácněji u nás hnízdí jestřáb lesní (Accipiter gentilis). Podvědomým symbolem síly jsou pro lidi orli (jsou např. součástí státních znaků řady zemí - Polska, Rakouska, Ruska nebo Německa). Ve skalách Alp a Karpat hnízdí orel skalní (Aquila chrysaetos). Největším dravcem u nás je orel mořský (Haliaeetus albicilla), který hnízdí v jižních Čechách na Třeboňsku. 

VIDEO: http://www.youtube.com/watch?v=hecXupPpE9o&feature=fvwrel; Orel bělohlavý (Haliaeetus leucocephalus) dokáže díky svému bystrému zraku, rychlosti a silným pařátům lovit ryby (např. v tomto případě lososy) přímo z vody.

kane_lesni

Obrázek č. 19 Káně lesní (Buteo buteo). Zdroj: http://en.wikipedia.org.

jestrab_lesni

Obrázek č. 20 Jestřáb lesní (Accipiter gentilis). Zdroj: http://en.wikipedia.org.

jestrab_lesni_pri_letu

Obrázek č. 21 Jestřáb lesní při letu. Zdroj: http://de.wikipedia.org.

orel_skalni

Obrázek č. 22 Orel skalní (Aquila chrysaetos). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

orel_morsky

Obrázek č. 23 Orel mořský (Haliaeetus albicilla). Zdroj: http://en.wikipedia.org

Druhou hlavní čeledí jsou sokolovití (Falconidae). Najdeme u nich zobák s kruhovitými nozdrami a ostrým zoubkem - zejkem. Po stranách hlavy mají tmavší skvrny - "vous". Tito zpravidla monogamní ptáci si budují hnízda většinou na skalních římsách. Aktuálně je u nás na pokraji vyhynutí dříve hojný sokol stěhovavý (Falco peregrinus). Sokoli mají dlouhá hrotitá křídla, umožňující rychlý, prudký let, který využívají při lovu své kořisti. (Pozn. autora: Důvodem nízkých početních stavů sokola je úbytek vhodných biotopů pro úspěšné vyhnízdění tohoto druhu , a také devastace životního prostředí pesticidy.) Naším nejhojnějším dravcem je poštolka obecná (Falco tinnunculus). Jako většina dravců je významným ekologickým regulátorem počtů hrabošů, myší a dalších hlodavců, jež loví volným střemhlavým pádem. V poslední době jsou poštolky velmi hojně rozšířeny ve městech.

sokol_stehovavy

Obrázek č. 24 Sokol stěhovavý (Falco peregrinus) ve svém přirozeném prostředí

sokol_stehovavy_za_letu

Obrázek č. 25 Sokol stěhovavý zachycený při letu. Zdroj: http://en.wikipedia.org.

postolka_obecna

Obrázek č. 26 Poštolka obecná (Falco tinnunculus). Zdroj: Andreas Trepte, www.photo-natur.de.


♦ Řád: Hrabaví (Galliformes)

Nohy všech druhů hrabavých mají tupé a široké drápy. Samci na nich mívají rohovité ostruhy. Křídla jsou krátká a zaoblená - jsou špatní letci. Jejich jídelníček je tvořen především semeny, jsou zpravidla neplavci ani se nekoupou - popelí se. Samci bývají pestře zbarvení, zpravidla mají masité výrůstky (hřebeny, laloky) nebo delší ocasní pera. Žijí většinou v polygamních hejnech. O mláďata se starají samice. K hrabavým se řadí nejvýznamnější zdomácnělé ptačí druhy. Významnými zástupci jsou např. tetřev hlušec (Tetrao urogallus) či v naší fauně zastoupený bažant obecný (Phasianus colchicus), donedávna nejběžnější polní pernatou lovnou zvěří byla koroptev polní (Perdix perdix), avšak stavy koroptví v posledních letech výrazně poklesly následkem zemědělské velkovýroby. Nejmenším druhem hrabavých je okrově zbarvená křepelka obecná syn. polní (Coturnix coturnix). Z indomalajské oblasti pochází kur bankivský (Gallus gallus). Z tohoto druhu byla odchována plemena kura domácího, známá svou mimořádnou užitkovostí. V Indii také žije páv korunkatý (Pavo cristatus), jehož samci mají krátké ocasní péra krytá velými a dlouhými ozdobnými pery. Samice mají šedavou barvu a nemají žádná ozdobná pera. Původně středoamerický krocan divoký (Meleagris gallopavo) byl úspěšně domestikován a je na severoamerickém kontinentu velmi oblíbeným a tradičním pokrmem (Den díkůvzdání, angl. Thanksgiving Day). Krocani mají lysou hlavu, krk s kožními bradavicemi a laloky. Jejich typickým hlasovým projevem je "hudrování".

tetrev_hlusec 

Obrázek č. 27 Tetřev hlušec (Tetrao urogallus). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

bazant_obecny

Obrázek č. 28 Bažant obecný (Phasianus colchicus). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

krepelka_obecna

Obrázek č. 29 Křepelka obecná syn. polní (Coturinx coturinx). Zdroj: http://en.wikipedia.org.

pav_korunkaty

Obrázek č. 30 Samec páva korunkatého (Pavo cristatus) s roztaženými ozdobnými pery. Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

krocan_divoky

Obrázek č. 31 Krocan divoký (Meleagris gallopavo). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.


♦ Řád: Měkkozobí (Columbiformes)

Ptáci střední velikosti se slabým zobákem a měkkým ozobím (pijí sáním). Jedinou významnou čeledí jsou holubovití (Columbidae). Původně skalní, později stromové druhy dnes v oblibou hnízdí především v blízkosti lidských obydlí. Původním předkem všech dnešních domácích plemen je holub skalní (Columba livia), který pochází ze Středomoří. Běžným lesním druhem je holub hřivnáč (Columba palumbus) s typickými bílými skvrnami na krku. Ve volné krajině pak hnízdí skořicově hnědá hrdlička divoká (Streptopelia turtur). 

holub_skalni

Obrázek č. 32 Holub skalní (Columba livia). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

holub_hrivnac

Obrázek č. 33 Holub hřivnáč (Columba oenas). Zdroj: http://de.wikipedia.org.

hrdlicka_divoka

Obrázek č. 34 Hrdlička divoká (Streptopelia turtur). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.


♦ Řád: Papoušci (Psittaciformes)

Pozoruhodná skupina stromových, pestře vybarvenýh ptáků, kteří jsou s ostatními řády nepříbuzní. Obývají především tropy a subtropy. Mají velmi silný zobák s hákovitě zahnutou horní čelistí. Zajímavé je, že hroní čelist je spojená s mozkovnou. Dokáží obratně šplhat, přičemž si pomáhají svým silným zobákem. V ptačí říši mají nejdokonaleji vyvinutý koncový mozek - některé druhy se mohou naučit "mluvit". U nás nejčastěji chovaným domácím druhem je andulka vlnkovaná  (Melopsittacus undulatus). Největším papouškem na světě je ara hyacintový (Anodorhynchus hyacinthinus) obývající amazonské džungle Jižní Ameriky a dosahující výšky až 100 cm. Jedná se o velmi ohrožený druh, jehož počty na celém světě se odhadují na méně než 4000 kusů.

andulka_vlnkovana

Obrázek č. 35 Andulka vlnkovaná (Melopsittacus undulatus) ve svém přirozeném prostředí v Austrálii.

Zdroj: http://de.wikipedia.org.

ara_hyacintovy

Obrázek č. 36 Ara hyacintový (Anodorhynchus hyacinthinus). Zdroj: http://de.wikipedia.org.


♦ Řád: Sovy (Strigiformes)

Sovy jsou známy svým nočním životem. Mají řadu znaků, podobných dravcům, příbuzní však s nimi nejsou (jde tedy o konvergentní vývoj). Jejich tělo je zavalité, kryté hustým hebkým opeřením. Mají dobrý sluch a charakteristické velké oči. Žijí v dutinách stromů, o mláďata pečují oba rodiče. Všechny sovy jsou u nás chráněny zákonem - např. puštík obecný (Strix aluco), výr velký (Bubo bubo), sova pálená (Tyto alba) nebo sýček obecný (Athene noctua) - sýček je již od starověku považován za symbol moudrosti (Athene noctua znamená v překladu "Athenina sova"). V severních oblastech žije sovice sněžní (Bubo scandiacus).

vyr_velky

Obrázek č. 37 Výr velký (Bubo bubo). Zdroj: http://de.wikipedia.org.

sova_palena

Obrázek č. 38 Sova pálená (Tyto alba). Zdroj: http://en.wikipedia.org.

sycek_obecny

Obrázek č. 39 Sýček obecný (Athene noctua). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

sovice_snezni

Obrázek č. 40 Sovice sněžní (Bubo scandiacus). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.


♦ Řád: Šplhavci (Piciformes)

Lesní ptáci se zpravidla silným, dlátovitým zobákem a vymrštitelným jazykem. Mají šplhavé nohy, každá má 4 drápy, umožňující uchycení na kmeni stromu. Živí se dřevokazným hmyzem, který vybírají drsným a lepkavým jazykem, napojeným na složitý jazylkový aparát. Hnízdí ve stromových dutinách, jež si sami vytesávají. V našich lesích je typická žluna zelená (Picus virdis) s typickou červenou skvrnou na hlavě, kterou má rovněž strakapoud velký (Dendrocopus major) (Pozn. autora: Žluna má velmi zajímavý systém hygieny. Rozhrabává mraveniště, kde však nehledá potravu, nýbrž se zde "popelí". Podráždění mravenci vstřikují do jejího peří kyselinu mravenčí - kyselinu methanovou, která zde ochrnuje a zabíjí cizopasné roztoče). Náš největší český šplhavec, datel černý (Dryocopus martius), je ekologicky vázán výhradně na jehličnaté lesy.

zluna_zelena

Obrázek č. 41 Žluna zelená (Picus virdis). Zdroj: http://de.wikipedia.org.

strakapoud_velky

Obrázek č. 42 Strakapoud velký (Dendrocopus major). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

datel_cerny

Obrázek č. 43 Datel černý (Dryocopus martius).


♦ Řád: Pěvci (Passeriformes)

Jsou zpravidla malí až středně velcí ptáci. Mají tenké nohy se třemi prsty obrácenými dopředu a jedním dozadu. Jejich zpěvné ústrojí je dokonale vyvinuto, představují více než polovinu žijících ptačích druhů (5100). Významnými čeleděmi tohoto řádu jsou skřivanovití (Alaudidae) rozšíření na celém světě kromě Austrálie - např. skřivan lesní (Lullula arborea), mimořádně pohybliví a hmyzožraví sýkorovití (Paridae) - sýkora koňadra (Parus major) nebo sýkora parukářka (Lophophanes cristatus) či kosmopolitně rozšíření snovačovití (Ploceidae) živící se semeny a stavějíci si typická vakovitá hnízda - např. u nás nejběžnější vrabec domácí (Passer domesticus). Největší pěvce s vyspělým chováním reprezentují zástupci čeledi krkavcovití (Corvidae). Jsou všežraví a v koloniích obývají celý svět - např. vrána obecná (Corvus corone), havran polní (Corvus frugilegus) či straka obecná (Pica pica). Nejmenším krkavcovitým zástupcem je kavka obecná (Corvus monedula). K dalším významným zástupcům patří vlaštovka obecná (Hirundo rustica) z čeledi vlaštovkovití (Hirundinidae), špaček obecný (Sturnus vulgaris) z čeledi špačkovití (Sturnidae) a kos černý (Turdus merula) z čeledi drozdovití (Turdidae).

skrivan_lesni

Obrázek č. 44 Skřivan lesní (Lullula arborea). Zdroj: http://en.wikipedia.org.

sykora_konadra

Obrázek č. 45 Sýkora koňadra (Parus major). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

sykora_parukarka

Obrázek č. 46 Sýkora parukářka (Lophophanes cristatus). Zdroj: Luc Viatour / www.Lucnix.be.

vrabec_domaci

Obrázek č. 47 Vrabec domácí (Passer domesticus). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

straka_obecna

Obrázek č. 48 Straka obecná (Pica pica). Zdroj: http://de.wikipedia.org.

sojka_obecna

Obrázek č. 49 Sojka obecná (Garrulus glandarius). Zdroj: Luc Viatour / www.Lucnix.be.

vlastovka_obecna

Obrázek č. 50 Vlaštovka obecná (Hirundo rustica). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

spacek_obecny

Obrázek č. 51 Špaček obecný (Sturnus vulgaris). Zdroj: http://cs.wikipedia.org.

Spoluautor: Tomáš Durčák


Opakovací otázky:

  1. Uveďte původ peří ptáků a jeho druhy.
  2. Vyjmenujte 4 znaky společné pro třídu plazů a ptáků.
  3. Jak je tělo ptáků přizpůsobeno k letu?
  4. Kdy a z jaké skupiny živočichů se vyvinuli ptáci?
  5. Vysvětlete pojmy poikilotermní a homoiotermní.
  6. Co je hnízdní parazitismus?
  7. Jak se dělí ptáci z migračního hlediska?
  8. Uveďte hospodářsky významné druhy ptáků a zařaďte je do systému.
  9. Vyjmenujte tři zástupce lovných, zdomácnělých, tažných, stálých a přelétavých ptáků.
  10. Přiřaďte zástupce řádu pěvců k čeledím:
A. snovačovití                  1. vrána obecná
B. pěnkavovití                  2. vrabec domácí
C. krkavcovití                   3. kos černý
D. drozdovití                    4. straka obecná

Připravte si referáty na tato témata:

  • galapážské pěnkavy a jejich význam pro formulaci Darwinovy evoluční teorie;
  • ohrožené a chráněné druhy ptáků;
  • vliv znečištění životního prostředí na život ptáků;
  • péče ptáků o potomstvo.