Biologie

E-learning jako vzdělávací nástroj školy 3. tisíciletí

  • Full Screen
  • Wide Screen
  • Narrow Screen
  • Increase font size
  • Default font size
  • Decrease font size

Základy etologie živočichů

Email Tisk PDF

Úvod, definice pojmu "etologie"

Jednou ze základních schopností živočichů je schopnost aktivně reagovat na změny v okolním životním prostředí. Podněty přicházející do nervové soustavy jsou registrovány prostřednictvím smyslových buněk, ty reagují na odpovídající nadprahové podráždění (např. oko na proud fotonů nebo sluch na zvukové vlny apod.). Dostředivými (aferentními) vlákny je podráždění vedeno formu vzruchu (impulzu) do centrálního nervového systému, na úrovni míchy a mozku jsou vzruchy (impulzy) zpracovány, odstředivými (eferentními) vlákny se dále vedou k výkonnému orgánu (efektoru) - viz. sekce: "3. ročník, Základy anatomie a fyziologie člověka", kapitola Řídící soustavy, podkapitola: Anatomie a fyziologie nervové soustavy. Vzniká tak reflexní oblouk, který je základní funkční jednotkou reflexu.

Funkční souhra orgánů a orgánových soustav mnohobuněčných živočichů je řízena různě vyvinutou nervovou soustavou. V součinnosti s ní působí sekrety endokrinních žláz (žlázy s vnitřním vyměšováním) - hormony, vylučované přímo do krve a rozváděné po těle cevním systémem.

U bezobratlých živočichů mají hormony vliv na svlékání jedince během ontogenetického vývoje, případně jeho zakuklení nebo změnu zbarvení. U obratlovců ovlivňují hormonální látky rozmanité životní činnosti, např. hospodaření s vodou organismu, rozšíření a zúžení cév, pohlavní cyklus, stahy děložního svalstva, ejekci mléka po porodu, vznik druhotných pohlavních znaků apod.

Chování zvířete je tedy druhově příznačným komplexním projevem činnosti jeho nervového systému a látkové (hormonální) regulace. Je předáváno z genetrace na generaci dědičností.

Etologie zkoumá pohybovou aktivitu zvířat v čase a prostoru (včetně změny objemu nebo obrysu těla, ježení srsti či peří, nebo pohybu některých vnějších částí těla, postojů i relativní nehybnosti), případně smyslové vnímání, které vyvolává specifické pohybové odpovědi. Všímá si chování jedince, skupiny zvířat v rámci druhu a vzájemného mezidruhového chování.
Základní chování živočicha je dáno dědičně, stejně jako jeho podoba či fyziologické funkce. Je tvořeno jednotlivými prvky chování živočicha v časové posloupnosti. Je vždy vázáno na podněty z vnějšího prostředí.

Definice pojmu chování - jedná se o činnost, při níž kombinací dráždivosti a pohybu jedinec získává informaci, zvyšující pravděpodobnost jeho energetického zisku.

Rozlišuje se chování:

  • vrozené (je vytvořeni již v okamžiku narození živočicha, přestože se projeví až v pozdějším věku);
  • získané (vytváří se zkušenostmi, učením).

Vrozené chování

Je řízeno z mozkových center, která poskytují geneticky dané vzorce instinktivních činností. Na různé úrovni dokonalosti se lze s ním setkat u všech mnohobuněčných živočichů. S rozvojem a zdokonalováním nervové soustavy lze pozorovat také rozvoj instinktivního chování. To je z bezobratlých nejvíce rozvinuto u třídy hmyzu, z obratlovců pak zejména u ptáků.
S nejrozvinutější formou instinktivního chování se lze setkat u společensky žijícího hmyzu, např. u všekazů, mravenců a včely medonosné. Koordinace činností všech příslušníků daného společenstva je řízeno látkově tzv. feromony. Vzájemná komunikace jedinců ve společenstvu je umožněna signalizací hmatovými, čichovými a optickými vjemy. 
Příkladem mimořádně rozvinutého instinktivního chování přispívajícího k orientaci v prostoru a dorozumívání včel mohou být včelí tanečky. Včela "pátračka" jimi sdělí v temném prostoru úlu směr, vzdálenost i vydatnost zdroje snůšky. Objevíli v terému zdroj snůšky, po návratu do úlu se pohybuje charakteristickými znaky:
  1. je-li zdroj snůšky ve směru ke slunci, obíhá osmičku, při níž se na spojnici obou kruhů pohynuje kolmo směrem nahoru;
  2. nachází-li se zdroj snůšky v určitém úhlu od spojnice úlu a slunce, pak taneček provede tak, že osa spojnice obou kroužků je o příslušný úhel odchýlena od kolmice;
  3. je-li zdroj snůšky ve směru od slunce, pak se při tanečku pohybuje po spojnici směrem dolů.
Vrozeným chováním živočich odpovídá na podněty (dráždění) okolního prostředí. Celkem se rozlišují čtyři možné odpovědi:
  1. zaujetí co nejmenšího možného prostoru (např. přikrčení se v brázdě u zajíce);
  2. pohyb (útěk typický pro srnce či útok typický pro rysa);
  3. chemicko-fyzikální aktivita (např. vylučování pachů při obraně tchoře, skunka, rejska nebo při vábení říjné samice apod.);
  4. zaznamenání podnětu, jeho vyhodnocení a uchování informace.
Chování podmíněné látkovou výměnou
  • Potravní chování - vnitřním podnětem je hlad; čím je živočich hladovější, tímvětší aktivitu vyvíjí. Při nasycení jeho aktivita ustává. Potravní chování šelem bývá zpravidla doprovázeno neklidem, nutícím zvíře k pohybu, zvyšujícímu pravděpodobnost setkání s klíčovým podnětem (tzv. apetenční - vyhledávací chování). Potravní chování může být spojeno ještě s dalšími pozoruhodnými projevy, např. krmením mláďat pevců, vytvářením potravních zásob (křeček), přežvykováním některých býložravců apod.
  • Pití - kopýtnicí vodu sají, šelmy ji lížou, ptáci ji zpravidla nabírají do zobáku a zdvižením hlavy ji nechají po kapkách stéci do jícnu, sloni vodu nabírají chobotem).
  • Kálení (defekace) - např. savci žijící v norách kálejí pouze na jedno místo.
  • Dýchání - např. tuleni jsou v určitých intervalech nuceni přsiplavat k hladině a nadechnout se.

Chování ochranné

Ochranné chování představuje jednak ochranu před abiotickými vlivy, jednak ochranu před jinými organismy. Z abiotických faktorů se jedná zejména o teplotu, vlhkost, sluneční záření. Každý živočišný druh totiž snáší jen určité rozpětí jejich hodnot. Projevem ochranného chování je pak např. pohyb ve směru příznivějších hodnot (např. přesun živočicha při poledním vedru do stínu). Značný význam má ochranné chování před šelmami a dravci.
K základním typům ochranného chování patří:
  • Strnutí na místě nebo přitisknutí se k podkladu.
  • Mimetické chování - snaha živočicha se skrýt nebo zamaskovat (k tomu slouží ochranné zbarvení, jehož využívá živočich tím, že strne, čímž splyne s okolím, nebo aktivně vyhledává prostředí, s nímž splývá.
  • Pohybové ochranné chování - útěk zakončený ukrytím v noře nebo v husté vegetaci. U obratlovců žijících společensky je způsobem pohybové ochrany shlukování do větších skupin (stáda, hejna). Dále zde patří i "preventivní útok" pěvců na dravce a sovy, autotomie noh sekáče nebo ocasu ještěrek. Pohybovým ochranným chováním je také varování před nepřítelem (dupání stádových kopytníků, ježení srsti) nebo varování nepřítele (aposematické chování) s cílem odvrátit napadení (u šelem cenění chrupu).
Komfortní chování

Souvisí s péčí o povrch těla, případně s pocitem tělesné libosti. Zejména je rozvinuto u ptáků a savců. K typickým příkladům tohoto vzorce chování patří např. válení se po zemi (koně, zebry), popelení (hrabaví ptáci), škrábání se končetinami, olizování těla, probírání peří zobákem, "mytí" hlavy předníma nohama či otírání se o stromy (jelení zvěř při výměně srsti).

Rozmnožovací chování

Toto chování bývá rovněž označováno jako sexuální systém, k němuž v časové návaznosti patří rivalita, partnerství a péče o mláďata.

  • Rivalské chování - směřuje k tvorbě teritorií, které jsou hájeny proti příslušníkům téhož druhu (např. hnízdní teritoria ptačích druhů).
  • Partnerské chování - směřuje zpravidla ke zmenšování vzdálenosti mezi pohlavními partnery, k jejich dotykové komunikaci a pohlavnímu spojení (coitus).
  • Péče o mláďata - rozvíjí se na základě instinktů zejména u ptáků a svaců. Např. loudivé pohyby a hlasy mláďat vyvolávají u rodičů odpoěď v krmení.

Komunikace živočichů

Dorozumívání mezi živočichy - tzv. biokomunikace - se děje vysíláním a příjemem informačních signálů. Uskutečňuje se signálními strukturami (vzhledem celého těla) a signálními funkcemi (vydávání pachů, případně zvuků). Hlavním cílem bývá buď zvětšení vzdálenosti mezi jedinci (jedná se zpravidla o výstražné ůči varovné signály), nebo jejich zmenšení (vábení, volání, žadonění mláďat).
Z hlediska etologického se rozlišuje několik typů biokomunikace:
  • Komunikace chemická - jedná se o působení účinných látek, tzv. feromonů,  které zprostředkují tok informací zejména mezi bezobratlými živočichy. Mezi typické příklady této komunikace patří např. pachové značky, bránicí jedincům téhož druhu vniknutí do chemicky označeného teritoria.
  • Komunikace dotyková - vzhledem k možnému nebezpečí mají živočichové k tělesnému dotyku instinktivní zábrany (ojedinělou výjimkou mohou být tropické druhy čejek, které vybírají pijavice přímo z otevřených tlam krokodýlů). Tělesný dotek je běžný pouze mezi těmi živočichy, kteří se dokonale znají, např. matka - mládě, dotyk špiček sloních chobotů, položení hlavy na tělo uklidňovaného zvířete ad.).
  • Komunikace akustická - někteří živočchové vysílají tzv. výstražné či varovné zvuky, např. dupnutí kopytem do země nebo plesknutí křídlem o vodní hladinu. Některé zvuky mohou také sloužit k přivolání jedinců vlastníh druhu a odpuzení jedinců druhů jiných.
  • Komunikace optická - většina živočichů vcelku dobře vidí. Proto tedy např. zbarvení těla může být tedy znakem, sloužícím k vzájemnému poznávání jedinců téhož druhu. U některých druhů mořských ryb slouží jejich pestré zbarvení k zapuzování případného útočníka. Hodně se uplatňují i postoje hlavy, ocasu, končetin, jeření srsti či čepýření peří. Obličejovou mimikou lze vyjádřit strach, neklid, spokojenost, podřazenost, útočnou nebo obrannou hrozbu.
K zvláštním druhů chování patří:
  • Hravé chování - typické pro mláďata živočichů, má silné citové pozadí, obvykle je zvířatům příjemné a může být i mnohokrát opakováno. Má také zásadní význam sociální, nejednou připravuje mláďata na cílevědomé aktivity v dospělosti.
  • Zvědavost - je snha o získání nových informací. Vysloveně nejzvědavější jsou nejvyspělejší savci.
  • Pátrací chování - je činnost vedoucí ke shromažďování informací o okolním prostředí, např. u potkanů.
  • Spánek - jedná se o stav spojený s útlumem smyslového vnímání a pohybovým klidem (nesměšovat s odpočíváním, dřímotem, strnulostí apod.). Pro spánek vyhledává živočich obvykle chráněné místo a zaujímá pro druh typickou polohu. Spánek bývá různě hluboký a trvá od několika vteřin (rorýsi za letu) do několika hodin (šimpanzi až 13 hodin denně).
Opakovací otázky:
  1. Pohovořte o zvláštních druzích chování živočichů.
  2. Vysvětlete pojem: biokomunikace.
  3. Jaké jsou znaky rivalského a partnerskéhfo chování.
  4. Vysvětlete pojem: komfortní chování.
  5. Charakterizujte některé formy ochranného chování.




 







 

Navigace: 2. ročník Základy etologie živočichů