Biologie

E-learning jako vzdělávací nástroj školy 3. tisíciletí

  • Full Screen
  • Wide Screen
  • Narrow Screen
  • Increase font size
  • Default font size
  • Decrease font size

Lišejníky

Email Tisk PDF
Lišejníky (Lichenes) patří k typickým symbiotickým organismům. Na jejich stavbě se podílí dva, zcela rozdílné organismy. Jedním z nich je houba (obvykle vřeckovýtrusá), tzv. mykobiont, druhým organismem tohoto soužití je zelená řasa nebo sinice, tzv. fotobiont.  Vztah obou organismů není často zcela jednoznačný, v zásadě platí, že houba dodává celému organismu vodu a anorganické látky, řasa nebo sinice pak organické látky.
Lišejníky tvoří stélku, ve které kvantitativně převládá houba, která určuje její tvar a je také schopna pohlavního rozmnožování.
Nauka studující lišejníky se jmenuje lichenologie.

Typy stélek lišejníků

Podle anatomické stavby lze rozlišit základní dva typy lišejníkové stélky.
Pokud je mykobiont (houba) a fotobiont (řasa nebo sinice) na průřezu rovnoměrně rozložen, stélka se označuje jako homeomerická, pokud jsou obě složky uspořádány do pravidelných vrstev se specifickým způsobem rozložení, jedná se o stélku heteromerickou, obr. 1.

Tvar stélky lišejníku může být keříčkovitý (obr. 2a, 2b), lupenitý (obr. 3a, 3b) nebo korovitý (obr. 4a, 4b).

heteromerick_stlka

Obrázek č. 1 Řez heteromerickou stélkou lupenitého lišejníku; legenda k obrázku: a) kórová vrstva tvořená pouze mykobiontem; b) – vrstva s fytobiontem; c) dřeň; d) kórová vrstva s rhizoidy; e) dýchací póry.

Rozmnožování lišejníků

Může být nepohlavní i pohlavní:

1. Nepohlavní rozmnožování může být:
  • fragmentace - tvoří se úlomky - stélky;
  • tvorba soredií – jedná se o zvláštní tělíska (klubíčka hyf mykobionta a několik buněk fotobionta)
  • tvorba izidií (drobné výrůstky na povrchu stélky, které se pravidelně odlamují)
  • dělení – jen u řasy nebo sinice.

2. Pohlavní - jen hub – tvorba askospor (houba se však musí setkat s řasou, příp. sinicí, jinak rozmnožování neproběhne).

Výskyt lišejníků

Lišejníky se vyskytují velmi často na stanovištích s extrémními životními podmínkami (jiné organismy zde žít nemohou) – skály, kmeny stromů, zdi. Rostou velmi pomalu, nesnáší konkurenci. Pro značnou citlivost na znečištěné prostředí bývají lišejníky využívány jako tzv. bioindikátory (lišejníky jsou zejména citlivé na přítomnost oxidu siřičitého ve vzduchu).

Zástupci lišejníků s keříčkovitou stélkou:
  • pukléřka islandská (Cetraria islandica) - má dužnatou stélku, roste na povrchu země, vyskytuje se na mimo jiné na lávových svazích na Islandu, obr. 2a;
  • větvičník slívový (Evernia prunastri) – roste obvykle na borce stromů, obr. 2b.
Puklka   vtvink
Obrázek č. 2a Pukléřka islandská (Cetraria islandica) - vlevo a obr. č. 2b Větvičník slívový (Evernia prunastri) - vpravo. (Zdroj: http://cz.wikipedia.org).

 Zástupci lišejníků s lupenitou stélkou:

  • terčovka bublinatá (Hypogymnia physodes) – roste na kmenech a větvích stromů, obr. 3a; 
  • terčník zední (Xanthoria parietina) – vyskytuje se na zdech starých domů, má nápadnou žlutooranžovou stélku, obr. 3b.
terovka ternk_zedn
Obrázek č. 3a Terčovka bublinatá (Hypogymnia physodes) - vlevo a obrázek č. 3b Terčník zední (Xanthoria parietina) - vpravo.(Zdroj: http://wikipedia.org).

 Zástupci lišejníků s korovitou stélkou:

  • lišejník, syn. mapovník zeměpisný (Rhizocarpon geographicum) - roste v horských oblastech; jeho stélka, obvykle žlutozelené barvy, bývá ohraničená při okrajích pásy černých výtrusů, stélky k sobě přirůstají a tím působí dojmem mapy, která má černé a zelené linie, obr. 4a;
  • dutohlávka sobí (Cladonia rangiferina), obr. 4b - roste na stanovištích v teplejších i chladnějších oblastech, patří k organismům, odolávajícím působení mrazu.
mapovnk dutohlvka
Obrázek č. 4a Mapovník zeměpisný (Rhizocarpon geographicum) - vlevo a obrázek č. 4b Dutohlávka sobí (Cladonia rangiferina) - vpravo.(Zdroj: http://cz.wikipedia.org).
Navigace: 1. ročník Lišejníky